Unudlený Boeing

Rozloučení s Martinem proběhlo bez sebemenších emocí. Možná jen smíření s faktem, že i kdybychom chtěli zůstat v kontaktu, nevím zcela jistě, jestli v Afgánistánu funguje facebook, natož třeba pošta a pošťáci. Takže jsme si řekli ahoj, dostala jsem sprda, protože mi dal pusu před turistama a to se nesmí, zamávala jsem a sbohem vojáčku, drž se!

O našem dni volna jsme jeli na Prasonisi, kde se střetává středozemní moře s Egejským. Výlet super, řídila jsem celou cestu, a pro jistotu jsem si s sebou nevzala řidičák, protože nejen že bych měla asi -50 bodů za jízdu v protisměru, za překročení povolené rychlosti, za jízdu na červenou, za sprosté nadávání ostatním účastníkům silničního provozu (v tomhle ohledu je moje řečtina excelentní), ale asi by mi ho taky vzali. Tak radši dělám, že ho nemám.

Když jsme dojeli na místo, pohádali jsme se se Sisim, které moře je které a vsadili se o dvacet euro. Vyhrála jsem samozřejmě. Peníze mi nedal samozřejmě. Ale to bylo jen ze srandy.... každopádně náš spor dostal dost velký význam, když do něj zapojil animátory z hotelů okolo nás, barmany, číšníky a všechny, kteří byli ochotni poslouchat naše argumenty. Takže když jsme se večer vrátili z výletu a šli na drink, hádala se celá hospoda. Ráda bych podotkla, že já měla samozřejmě pravdu.

Což mi připomíná úsměvnou historku z diskotéky, kdy jedna slečna z Česka šla za místním Italským DJem a strašně ho prosila: „Please, do you know pomáda? Can you play pomáda? No?“ se smutným výrazem se vrátila, že ten idiot neví, co to je Pomáda, ale nevzdala to a pokusila se v druhém kole na něj vytasit: „ Do you know Trrrrrravolta? Joooohn Trrrravolta?“. Každopádně on nevěděl. Nebo spíš dělal, že neví.

Byli jsme na větší párty ve Faliraki a vytáhli jsme s sebou rodinu Čechů. Brácha, dvě sestry, mamka. Brácha šel na dízu v kostičkované košili (bože proč?), jedna sestra se strašně vopila a pořád se fotila, jako že pije drink, jako že tancuje, jako že flirtuje, jako že se hrozně baví, jako že je děsně vožralá, jako že je děsně střízlivá..... další sestra byla spirituálně založena a cítila nějaké „vlny“, takže se šla projít. Dobrá párty, což. Mamce bylo k šedesáti a bolely ji uši. Ale já jsme si to užila.

Pamatujete si, jak jsem ztratila klíče a dveře mi nejdou zavřít? Místní opravář mi pořád říká zítra, zítra, tak už jsem to vyřešila tak, že tam mám provázek, aby se mi dveře pořád neotevíraly, protože.... jeden den foukal hrozně vítr. 

Taky jsem se zmínila o tom, že mi nejdou zavřít dveře do koupelny, protože by se propadl strop. No takže prostě sedím si na záchodě, pařím hry na mobilu, užívám si svoji chvilku,když v tom zafouká vítr a rozletěly se dveře do pokoje a celý hotel viděl Blondýnu s očima na vrch hlavy, jak se snaží co nejrychleji dostat ze záchodu ke dveřím. Nejvíc mě na tom štve, že jsem fakt měla nahráno dobře v tý hře a kvůli debilním dveřím sem prohrála. Nenaštvalo by vás to?

Už několik let jsem zvyklá dělat dětem chůvu, mámu, tátu, babičku, dědečka, ručník, kapesník,.... to k práci s dětmi prostě patří. Ale přeci jen mi dětské nudle stále připadají nechutné. Včera jsme na minidisco tancovali v kruhu za ruce, když v tom si jedna malá holčička vedle mě otřela holuba jak špagetu do ruky, a tou se zas hezky chytla ruky mojí. Když jsme se pak pustili a já ustoupila o půl metru, ta nudle mezi náma furt visela. A co jsem měla dělat? Letadlo. Není čas zaobírat se nudlí, když vám dvacet dětí čeká na letadlo. Takže jsem dělala unudlenýho boeinga.

A ještě jedna věc, než se zase rozloučím. Donesly se ke mně zvěsti, že se začínáte opět ztrácet ve jménech. Tak abych uvedla vše na pravou míru.... Můj kolega je Sisi. Moje láska z baru je Satiris. Týpek z kuchyně, kterého jsem zase láska já, se jmenuje Dimitris. Zahradník a místní playboy se jmenuje Mirri. Letní láska Martin. Kamarád z loňska Kostas. Kamarád Satrise Andreas. Dj Piero. Barman Stylios. Recepční Jorvos. Pokračování příště.

Letní láska nečekaná, letní láska zbláznila nás

Poslední článek moc pozitivní nebyl, byla jsem (s prominutím) nasraná a potřebovala jsem ventilovat všechno to negativní. Ale hned ten večer se věci daly do pohybu a já prožila úžasný týden... Jak už to tak bývá, když člověk je nejméně připravený, stane se něco nečekaného. Ale od začátku.

Přijelo spoustu nových lidí a všichni byli tak děsně nudníííííí..... každý večer jsme se snažili vymyslet nějakou zábavu, ale všichni byli zaprděný a taky to byli pěkní švindlíři. Když jsme například hráli music quiz, tak Rusáci všechno hledali přes hudební aplikaci, jen aby vyhráli. Když jsme hráli hlavní města, klučina z Dánska používal google a byl pěkně arogantní. Si myslí, že když má dva metry, je svalnatej a fotbalista, tak jako může všechno? S takovým joudou se nehodlám bavit.... i když.... je svalnatej, vysokej a opálenej, tak že bych přivřela očko?

Večer jsme šli na diskotéku s Němcema, s mladým párem, holčině bylo 17 a klukovi 18, ale chovali se k sobě, jak kdyby spolu byli sto let. Ona hysterická žárlivka, on chronickej balič. Dán šel taky s námi a kombinace těhle tří mi stačila na dvacet minut a radši jsem šla spát. Přišla jsem tím o mega drama, kdy se vopilý vrátili ve čtyři ráno, holčina se začala prát s přítelem, že jí podvádí a on vysklil židlí okno. No prostě joudové, naštěstí druhý den odjeli.

Další den jsme šli zase na drink s Čechama a potkali jsme tam i Dána s tátou a bráchou. Přisedli si k nám a já se konečně dozvěděla jeho jméno, když jsem ho velice aktivně představovala všem ostatním. Jak, že se vlastně jmenuješ, ptala jsem se, a on něco zamumlal tím svým přízvukem. Ahá, takže Marcel. Takže přátele a kamarádi, tohle je Marcel, celé české osazenstvo pozdravilo Marcela a já druhý den zjistila, že je to vlastně Martin. No nejsme já blonďatá?

Odpoledne jsem na pláži potkala Satirise. O můůůj bože, jemu to tak slušelo, opálené tělo, úsměv, achh.... myslela jsem, že to bude moje nenaplněná letní láska a ono to nakonec dopadlo všechno jinak. Další den měla rozlučku moje Polská kamarádka (zmínila jsem se o ní v předchozím článku) a opravdu jsem chtěla jít jenom na chvilku. Nikdo nechtěl jít se mnou, tak jsem přemluvila Sisiho a Marcelo-Martin šel s námi. A tady to všechno začalo....

Sisi s námi zůstal asi půl hoďky, my s Marcelo-Martinem chytli slynu a nechtělo se nám jít, tak jsme pili a pili a povídali si a povídali a tancovali a tancovali, a já si všimla, že poprvé po dvou měsících (když nepočítám narozky) si mě začal všímat Satiris tak, že kdykoliv jsem se ohlédla, koukal na mě a na Marcelo-Martina. Dokonce když jsme tancovali, popadl nějaké holky a strašně moc pařil (kolikrát jsme ho přemlouvali, aby šel tancovat s námi a on nemohl, protože byl v práci, ale najednou to jde). Asi v půl čtvrté jsme se rozhodli ukončit náš pivní-gin-tonic maraton a vrátili jsme se do hotelu. Celý večer jsme se spolu s Marcelo-Martinem smáli a zjistila jsem, že to vlastně není zas takový arogantní týpek, ale že je to fajn přátelský kluk. Když jsme odcházeli z diskotéky, Satiris se mohl přetrhnout, aby mi řekl dobrou noc a ujistil se, že zítra příjdu znovu...

Víte maminka mi vždycky říkala, že ať se děje, co se děje, ženská musí mít hezké spodní prádlo. Ale co si budeme povídat, ono tahat se s prsama, jako mám já, není úplně lehký, takže když někam jdu, mám dilema jako Bridget Johnes a řeším pohodlí versus sexy styl. Sportovní podprsenku, ve který budu moc tancovat, nebo normální, ve který když bud tancovat budu se bouchat do hlavy? Ten večer vyhrála sportovní podprsenka (proooooočččč?). Když jsme se s Marcelo-Martinem vraceli do hotelu opojení, zkusila jsem na něj taktiku se sbírkou motýlů u mě v pokoji s Řeckou obměnou „Pojď se podívat do moře na svítící plankton“ A představte si, že plankton tam byl. A svítil. A já se pomalu, jako když jsou ráno na moři malé vlnky a odpoledne se zvětšují, tak stejně tak jsem se začala zamilovávat... pomalu, ale jistě.

Další den jsme se samozřejmě přes den strašně moc nenápadně ignorovali, jakože se vlastně skoro neznáme a večer jsme šli na večeři, zase jako největší kamarádi. Zjistili jsme, že oba máme rádi ten samý druh pizzy (nekažte mi romantiku tím, že budete tvrdit, že Hawai má rád každý druhý, to je prostě osud, chápete).

Následující dny to bylo to samé, přes den profesionálně, jako kamarádi, v noci ruku v ruce procházky a diskotéky. Dokonce jsem totálně odepsala Satirise, když mi Martin dal pusu na baru přímo před ním. A to jsem sama sobě zakázala, jakkoliv navazovat citový vztahy s turisty, protože oni odjedou a žijou dál, jenže pro mě sezóna zdaleka nekončí... I tak jsme každý večer chodili na plankton a na konci týdne už jsme si přestali hrát na „neznáme se“ přes den a chodili se společně koupat a skákat z útesu. A když už jsem u toho útesu...

Před měsícem jsme se Sisim ztratili jedny klíče, naštěstí máme od obou pokojů stejný zámek, tak nám stačily jedny. Jenže to bych nesměla být blonďatá, že jo. Krom toho, že podprsenka má být sexy, rozhodně by měla být i praktická, v mém případě slouží jako peněženka. Pohodlně se tam vejde občanka, peníze,.... všechno co potřebuju. I klíče. No takže kromě toho, že jsem nás ztratila, když jsme šli na útesy, protože jsem samozřejmě šla zkratkou (ano delší, zato horší cesta), kromě toho, že jsem dělala hrozný scény, když jsem měla skočit do moře, tak kromě toho jsem si nechala klíče v podprsence a když jsem se po půl hodině Martinova přemlouvání odhodlala skočit, podprsenka mi spadla a klíče skončili někde na dně Středozemního moře. Plavky jsem zachránila. Klíče ne. Takže mám teď vyvrácený dveře. Další plus do mého útulného pokojíčku.

Včera byl náš poslední společný večer. Martin dnes odjíždí a nastupuje za pár dní do armády. Byl to naprosto skvělej týden a je mi jasný, že se asi už nikdy neuvidíme. Ale člověk musí myslet pozitivně. Letní lásky jsou tu od toho, aby odešly stejně rychle jako přišly. A jsou tu od toho, aby nám ukázali, že i když se někdo jeví jako arogantní idiot, nemusí to tak být. Mimochodem během té soutěže nepoužíval google, ale smskoval. S přítelkyní.

Jednou si dole jednou nahoře

Mám za sebou půlku. Stýská se mi, je mi smutno, a mám strach. Já vím, že to přejde,... vždycky to přešlo. Za prvé, jsem tu sama. Mám akorát Sisiho. Jako je fajn, je moc fajn a všichni si ho chválí, ale prostě vidíme se každý den od rána do noci a krize přicházejí. Je to normální. Jenže někdy z něho jde strach. Když začne mluvit arabsky, dívá se na mě zle a nadává.... bojím se ho. Stejně tak, jako když začne rozebírat to, jak jsou Muslimové nepochopení, a že jsou vlastně to nejlepší na světě a jednou nás stejně všechny zaberou a zabijou, protože jedině oni mají ty správné morální hodnoty a my zbytek světa jsme jen zkažené nic, vykořisťovatelé a ničitelé. A jednou příjde spravedlnost, s nimi a oni nám ukážou, čeho jsou schopni. V tyhle momenty, mám fakt nahnáno.

Za druhé. Jsem tu přes padesát dní a nedostala jsem výplatu. Všichni mají. Hoteloví zaměstnanci, všichni animátoři v okolí, kolegové.... všichni. Jenom já a Sisi pořád nic. Neustále mi říkají důvody, proč že výplatu nemáme. Co mám dělat? Můžu jen čekat a doufat, že se dočkám. I kdybych chtěla hned teď odjet, tak stejně nemám na letenku protože už tu tak dlouho přežívám jen s pár eury, co jsem si přivezla s sebou. Samozřejmě, jsou tu věci, kterými si člověk vydělá bokem. Prodáváme trička, v baru taky nic neutratím, protože pijeme zadara, prodáváme bingo... jenže z toho jsou průsery, protože hotelové manažerce se nelíbí, že bereme prachy od zákazníků a hotel z toho nic nemá. Včera vyhrožovala Sisimu, že ho vyhodí, on si samozřejmě vylil zlost na mě a dneska se zas moc nebavíme. Je na mě naštvanej, že málo prodávám trička. Ale chápete mojí situaci, management hotelu vyhrožuje, že nás vyhodí, když budeme prodávat, výplatu pořád nemáme, a Sisi je na mě naštvanej, že se bojím lidí a neprodávám. Připadám si jako Horst Fuks. A když si koupíte tričko do třiceti minut, kartičku bingo dostanete zadara.

Za třetí, je to pořád to samé. Dokola a dokola. Práce snů? Ale jděte. Každý týden noví lidé, každý týden ty samé rozhovory, ty samé aktivity. Od rána do večera být v pozoru, usmívat se. Neusmívám se? Jsem poslaná do pokoje ať se uklidním a vrátím se zas happy. Mluvím s někým moc dlouho? Dostanu vynadáno, že se moc bavím. Pět minut maximálně, nejlépe tři minuty. Někdy závidím holkám za barem, že mají směny v kuse. Osm hodin v kuse a pak konec a šmitec. Já mam tři hodiny ráno, tři hodiny odpoledne, minimálně tři hodiny večer, když se někam jde je to až sedm hodin. Ve dnech, kdy jdeme s hosty ven se můj hodinový plat počítá v řádech několik desítek centů na hodinu. Ale nesmíš se zastavit.

Jinak je to samozřejmě bezvadná zkušenost. Začínám mluvit německy bez toho, abych se zasekla u každého druhého slova, italsky už taky zvládnu jednoduchou konverzaci, řecky už se bavím o základních věcech bez problému (ne sice ve větách, ale myslím si, že je to docela pokrok i tak). Z okna vidím moře, před dveřma mi roste palma, sluníčko hřeje (většinou až moc), šnorchluju, můžu chodit do klubu... Píšete mi, že je to o moc lepší než v loni. Co se týče pracovní náplně, tak ano. Co se týče ubytování tak ano (kromě toho, že nemám tu klimatizaci). Ale v loni nás bylo sto zaměstnanců a vždycky se našel někdo, kdo pokecal, sedl si na kafe. Nás je tu dvacet, s tím, že se bavím akorát se Sisim a s tím kuchařem, co mě zval na rande. No bavím. Máváme na sebe, protože anglicky neumí.

Všechno je to o lidech. Minulý týden, bych vám řekla, že nechci odjet. Fakt tak super parta... tento týden jsou hrozně nudný. Věřím, pevně doufám, že zas přijede banda, která mi dá energii a já tu vydržím do konce.

No a teď něco málo k pobavení. Máme tu jednoho klučinu (je mu 23), který má lehčí formu autismu. Je přátelský a nadšený do všech sportů, akčoli nikdy vlastně netuší, co se bude dít. Jediný problém je, že jeho rodina ho tu nechává úplně napospas všemu. Nikdo mu neřekne, že jdou jíst a tak třeba celý den nejí. Nebo se prochází... teda spíš běhá půl dne okolo bazénu. Sám. Ale on si vždycky někoho našel, komu povídal o míchačkách a stavebních pracích. Jeden večer, se banda Čechů šli koupat do bazénu a on zůstal s nimi (jeho rodina už dávno spala, nestarajíc se, kde syn je). Když k bazénu přilezli kočky, varovala jsem ostatní ať na ně nešahají, že mají blechy. Na což jeden vtipálek opojený pivem řekl, že furt lepší než filcky. To ovšem bylo něco pro našeho kamaráda.... se zájmem se ptal, jeslti jsou blechy přenosné vzduchem, jestli ho pustí s blechama do letadla a jestli to nemůže chytit jeho rodina. A co že sou to ty filcky? Nemůže moje rodina dostat filcky? Já se půjdu zeptat táty, co to ty filcky jsou.....

Vysvětlili jsme mu, ať se neptá, že je to speciální druh blech a že se nemusí rozhodně bát.... s odpovědí byl spokojen a zas se jal slova, aby nám povídal o míchačkách.

Včera jsme byli ve Faliraki řešit zas nějaký „jánevimcojemitojednousmívejseamavej“ a byli jsme na milkshakeu. Normálně, ten pan barman měl děsně velký prsa. Furt jsem na ně musela koukat. Bylo to fascinující... zajímalo by mě, jestli ho třeba nebolí záda. Fakt jsem takového prsatého muže ještě neviděla.

Večer jdu na rozlučkovou párty jedné slečny, se kterou jsem se tu seznámila. Jen co jsem se seznámila, odjíždí zpátky do Polska... to tu fakt budu až do konce sama?

A máte v Československu moře?

Omlouvám se všem přátelům a věrným i nevěrným čtenářům za stagnaci publikování článků. Dnešním dnem jsem tu 47 dní a začínám už být trochu unavená, takže když zrovna neřeším můj eventuální odlet domů, hádky, problémy, necpu se rybama, neplavu v moři, nelovím ryby, nejezdím na prkně, nečtu, nejezdím na výlety, neučím se jezdit na skůtru, nebo nesedím na kafíčku, tak spím. No řekněte, nezní to náročně? Každopádně jsem se konečně opět dostala k počítači, odpověděla na mejly, zprávy, upozornění, a nebojte, žiju, jsem celá! Díky všem, kteří se strachovali a psali, omlouvám se ještě jednou za prodlevu a teď už konečně ven s tím, co se vlastně za tu dobu stalo....

Předminulý pátek, tak jako každý pátek, jezdíme nočním párty busem na akci. Poskládáme skupinu turistů z hotelu a v půl dvanácté večer jedeme na párty. Tehdy jsme jeli do Faliraki. A popravdě mě to moc nebavilo. Dala jsem si čtyři drinky, trochu tancovala, diskutovala, ale žádná mega zábava to nebyla. Takže když jsme se ve čtyři ráno vraceli do hotelu, hrozně nadšeně jsem přemluvila ostatní ať pokračujeme do dalšího baru u nás ve vesnici, kde pracuje můj vyvolený, abych si zvedla náladu. Sisi moc nadšený nebyl, vlastně nebyl nadšený vůbec, protože mi nedošlo, že řidič autobusu (chápete, i s prominutím debilní řidič autobusu je v pavučině mafiánů) je kámoš majitele disco, z které jsem odjeli, a že není košér aby nás jejich autobus odvezl na další disco. Ale kdo to mohl tušit? No nic, to byla první bota, kterou jsem ten večer provedla... vlastně druhá, protože v tom klubu předtím se nedalo dýchat a já odešla na chvíli ven, což jsem dostala vynadáno, že nedostatečně bavim turisty a místo toho jsem venku. No takže druhý kiks byl s řidičem, ale i přesto jsme šli do Statusu, kde bylo mrtvo, ale nám to nevadilo a společně se Satirisem (anoooo) jsme kalili místní Sambuku (nechutný) a mojito. Zjistila jsem, že tu žije už od mala, že přítelkyni nemá, protože jí nepotřebuje (jooo každý týden můžu mít novou, na co přítelkyně, a má pravdu ten chlapec, to rozhodně). V půl šesté ráno nás přijel vyzvednout Sisi, že je čas jít, no a nějak jsme si prostě nerozuměli, protože nám se jít nechtělo a jeho to už tak rozpálilo, že mi řekl, že jsem nezodpovědná, a že mě vlastně strašně nesnáší a že jsem falešná.

Ok. V půl sedmé jsem šla spát s tím, že mi každou hodinu pípal mobil s esemeskou, jak moc jsem špatný a falešný člověk.

Tak jsem se s ním celou sobotu nebavila, on mi pořád psal, na facebooku, na mobil, vrhal na mě nenávistné pohledy. Vyvrcholilo to tím, že napsal, že už nejsme přátelé ať nepočítám s tím, že je animace nějaká sranda, že od zítřka se bude chovat jako můj velký šéf a zařídí, aby se ta práce pro mě stala peklem. Něco v tom smyslu. Neumí anglicky perfektně a když se rozčílí mluví spíš arabsko anglicky. Tak jsem to vzala vážně a druhý den jsem ho totálně ignorovala a chovala se více než profesionálně. To ho ovšem vytočilo ještě víc. Proč se jako nesnažím být kámoš? Takže asi po 36 hodinách nebavení se za mnou přišel, že ho nebaví se nebavit a že mu chybím a že se chce kámošit. A tím skončila naše hádka, kdy mě málem vyhodil, vynadal mi že jsem mu řekla, že pojedu domů, když ho moje přítomnost tak irituje, napsal mi sto zpráv, přičemž jsem mu odpověděla na jednu, že nesouhlasím s tím co píše, omluvil se mi, řekl, že se chce kámošit a že vše bere zpět. Takže tak. Trochu zamotaný? Inu, ono to bylo celé tak trochu zamotané, že ani já sama jsem se v tom nedokázala orientovat.

V ten termín tu byla skvělá parta z Ruska. Nejsem typ člověka, který by bral lidi podle toho odkuď jsou, ale po měsíci tady jsem začínala mít averzi na všechny z Ruska. Opilí od rána, děti rozmazlené, nevychované, všichni hlasití a sprostí. Ale tahle parta? Ta byla fakt skvělá. Byli to tři kluci a jedna holčina okolo dvaceti pěti, byli z Petrohradu a byli pro každou srandu. Zapojovali se, bavili se, snažili se mluvit anglicky, i když jim to moc nešlo (ale snaha se cení o to víc), všechno s námi podnikali. Udělali jsme společně výšlap na místní kopec na západ slunce (ten samý den, co jsme se nebavila se Sisim, mimochodem to mi taky vyčetl, že jsem ho nevzala sebou). Šli jsme celá parta ještě s Čechama kozí stezkou, a i když někteří v půlce odpadli, nakonec jsme společnou podporou dostali na rchol všechny a užili si neskutečný pohled na půlku Rhodosu a západ slunce. Tyhle chvíle, ty fakt stojí za to žít.

Cestou nazpátek už jsme šli potmě a něco mě kouslo. Myslela jsem si, že to byl komár, tak jsem to neřešila, ale po třech dnech mi začalo z nohy něco černého trčet. Když jsem půl hodiny se snažila pinzetou to vyndat, vytáhla jsem čtyřcentimetrový černý trn. Nechutný. Nic mě teda nekouslo, jen sem si zabodla něco do nohy. Hnisá to doteď, doufám, že to není třeba hadí zub. Ne kecám, byl to trn.

Asi před třemi týdny tu byl jeden kluk v mém věku, byl super, pokecali jsme a byla jsem ráda, že tu mám nějakého vrstevníka. Když odjížděl, řekl mi, že stejně zapomenu, že přijede někdo jiný, a nemá cenu si nalhávat, že si ho budu pamatovat. Víte, není to pravda. Každý týden jsou tu stovky a stovky turistů, někteří přijedou a odjedou bez sebemenších emocí. Ale vždycky se tu najde někdo, kdo pro mě ten týden znamená rodinu, nejlepší kamarády a domov. A vím jistě, že na ně nikdy nezapomenu. Ať už teď mluvím o dětech, které si se mnou hráli od rána do večera a po nocích jsme popíjeli drinky s jejich rodiči, nebo právě party kamarádů, které mě zvou do svého rodného města. Možná že se neuvidím se všema. Možná, že všechny ty návštěvy neproběhnou. Ale to neznamená, že někdy zapomenu. To platí i pro Ruskou partičku, Italskou, Německou.... jsem zvaná do Milána, Berlína, Petrohradu... a já pojedu. Fakt.

A když jsem u těch milých cizinců.... jedna Italka se velice zajímala, zdali máme v Československu moře. Tak jsem jí řekla, že ano, jmenuje se Mácháč a patří k Severnímu oceánu.

Když odjela tedy tahle ruská partička, bylo mi tak nějak smutno, že jsem zas sama. Ten samý den přijeli noví turisti a mě čekal zatím ten nejlepší týden tady. Tak například, byla jsem pozvaná do rybí restaurace na hostinu za 200 euro. V životě jsem neviděla tolik druhů ryb a mořských plodů a všechno to bylo pro nás. Měla jsem lososa a kalamáry a chobotnici, a saláty, a oni měli mušle (ty už já po poslední zkušenosti, nemůžu ani cítit).

V den volna jsem jeli do Rhodosu nakupovat a koupat se. Tři na jednom skůtru. Plus hromada tašek.

Červenou na semaforu tu nikdo neřeší, a když je fronta, vjede se na chodník a objede se křižovatka po chodníku. Jednosměrky? Hahahah. Zákaz odbočení? Hahaha. Já už jsem zvyklá, ale kamarádka z toho byla fascinovaná. Jediný pokyn byl drž se a užívej si. A celý den jsme si parádně užili!

Ten večer jsme jeli na soukromou techno párty na pláž, která se konala v jeskyni a před jeskyní mezi mořem a skálou byl tanenčí parket, bar byl postaven právě v jeskyni a sedělo se na rýzným výstupcích na dekách a polštářích, ve větru kromě techna hráli zvonkohry a z pláže byly slyšet vlny. Atmosféra nepopsatelná. A ono ostatně celý večer byl nepopsatelný...

Holky s kterými jsem tam jela, měli hlaidnku už když nastupovali do taxíka k Andreasovi, a který z toho byl chudák vykolejený, když na něj celou cestu volali: „Alechandro vyfoť nás.“. Marně se jim snažil vysvětlit, že řídí, a že to není úplně možné. Taky se snažil vysvětlit, že okýnka jsou zablokovaná z toho důvodu, že běží klimatizace, na to mu holky řekli, že teda vystupujou, což ho tady trochu vyděsilo, protože jsme zrovna jeli sto dvacet po hlavní. No ani se nedivím, že na cestu zpět pro nás poslal kolegu. A myslím, že kolega ho bude proklínat celý život. Protože jestli tam jeli holky v náladě, tak nazpátek už jsme se vraceli všechny trošku omámené. Některé z nás víc, některé méně.... některé si to třeba vůbec nepamatují. Ani to, že jedna z nich zapomněla nohu venku, když nastupovala do taxíku a usla hned jak dosedla, s tím že ta noha nešla dovnitř prostě dát. Když jsme ji probudili (holčinu i nohu), dostala blicí pytlík, ve kterém nakonec taky usla, a chudák taxikář ji musel tahat až na hotelovou recepci, kde řekla, že bydlí v pokoji osm osm osm (Náš hotel má pokoje 1-350). Takže povedená párty!

Druhý den byla naplánovaná oslava narozek. Ve statusu. Vytáhla jsem svou záložní rodinu v počtu 30 lidí a v tuhle chvíli to pro mě byla jednoznačně nejlepší narozeninová oslava. Trochu mě zklamalo, že holky z hotelu, které jsem zvala deset dní předem nedorazily ani jedna, a ze sedmi mi popřáli dvě, ale dozvěděla jsem se, že mě nemají rádi kvůli toho, že jsem animátor, tak asi nemá cenu to řešit.

Každopádně zpět k oslavě! Původní plán přinést drink o půlnoci nevyšel, jsem přeci v Řecku, tam mají času dost. Ale i přes zpoždění to bylo mega překvápko. V půl jedné se od Dj boxu ozval narozeninový song, a z baru ke mně šel zpívající Satiris s pětilitrovým kýblem drinku a za ním Andreas (další barman) s dortem: „Happy birthday Klara“. To vše jsem dostala jako dárek od baru. Plus pozor pozor, první blahopřející byl Satiris, který mi dal hudlana na pusu (od té doby jsem asi na deset minut oněměla a jen jsem se usmívala jak blbec). Objal mě, a držel okolo pasu, když jsme dělali společnou fotku. A za celý večer jsem dostala ještě dalších x pus od něj (k pokračování se dostanu později).

Když jsem dostala hromadu gratulací, rozkrájela jsme dorta (bohužel na všechny nevyšel, ale i když jsem měla jednu lžící, byl výborný), společně jsme se pustili do kýble (o můj bože, druhý den jsem měla v krvi ještě minimálně tři promile) a šli jsme tancovat. První na parket, pak na bar, atmosféra prostě taky neskutečná. Nějak k ránu (kolik bylo?) jsme se s posledními přežívšími vraceli do hotelu (na rozloučenou mi Satiris řekl, že se na mě těší zítra, nebo mi to taky možná neřekl, vzpomínky jsou rozmazané), vloupali se do jiného hotelu s tím, že jsme děsně nenápadně předstíral, jako že tam patříme, ale byli jsme sami tak vyděšení, že jsme radši utekli, a pak se šli koupat do moře, a plný moře bylo svítícího planktonu.

Ráno jsem byla pořád happy, a celý den šel tak skvěle, že jsme večer šli zase do Statusu, a Satiros se vrátil ke svému postoji ke mně, jako před narozeninama. Hm. Možná je to tím, že jsem mu strašně moc vtipně místo kalispéra (dobrý večer) řekla kalisperma. Ale já to řekla potichu, třeba to neslyšel... Stejně dal mi pusu a dal a dal dal a všichni to viděli a už to nevrátí zpět!

Včera nastal den pláče, když mi moje náhradní rodina odjela. Poprvé jsem brečela, když odjížděl autobus. Ten týden byl prostě skvělý....

V těchto dnech je běžná teplota ve stínu 36 stupňů. Už mi ani není vedro, dokonce jsem si i přestala stěžovat na to, že nemám v pokoji klimatizaci, ale jen ventilátor, který velice efektivně čeří zatuchlý vzduch v pokoji ze zabedněným oknem. Už se nepozastavuji nad tím, že den ode dne se strop v koupelně propadá víc a víc, a jediné, co ho ještě drží nad zemí jsou dveře, které je tím pádem nemožné zavřít. Problém s neexistujícím záchodovým prkýnkem řeším střídáním pohodlí na veřejném záchodku avšak s absencí soukromí a s nepohodlím mého záchodku s výhodou soukromí.

Minulý týden se mi podařilo odbednit okno. Byla to chyba. Něco mi skočilo do pokoje a v koutě to tři dny vydávalo divné zvuky. Bojovala jsem s myšlenkou najít to a dát to ven, jenže strach z toho, co to může být mi to nedovolil. Teď už mi pokoj necvrká, tak předpokládám, že to umřelo. Nebo mi to ve spánku vlezlo do pusy a snědla jsem to.

Dnes jsem byla na wakeboardu. Všem jsem tvrdila, že to umím. Ani jsem se nepostavila a ztratila jsem piercing. A taky mě něco kouslo do zadku. Asi želva.

Dnes a zítra má přijet čtyřicet a čtyřicet lidí... jsme zvědavá, co mě čeká. Mimochodem Mini club? Myslela jsem, že už to nemůže být horší, ale nějaké tvořivé dítě přilepilo připínáčky na zeď a asi zkoušelo dělat fakíra s napichováním na ně. Karty jsou ukousané (dítě se satanem v těle?). Jako vážně. Prostě jsou vykousaný. Asi tu někomu to jídlo fakt nechutná....

Blondýna končí?

Napsala jsem tří stránkový článek a všechno se mi smazalo a neuložilo. 

Skvělý. 

Každopádně je to tu teď dost napínavý, málem už jsem dnes seděla v letadle směr sladký domov. Pořád to není vyřešený, ale tenhle týden to tu ještě snad doklepu a pak se uvidí. 

A co že se stalo? 

Dnes nebo zítra podám celou zprávu. 

Zatím vás zdraví vaše skorobezpráce mafiányzavdažďěná špatnáanimátorka Blondýna!

Pomsta mafiána aka Blondýna Nektarinková

Víte, člověk se učí. 

Pořád a pořád. 

A nejlíp tím, že si nabije čumák. 

To je věc známá. 

Někteří z vás vědí, že jsem měla strach, že mě nechá jeden z mafiánů přejet skútrem tak, aby to vypadalo jako nehoda. 

Proč? 

Inu, já bych se mu ani nedivila. Řekněme, že mafián má pod sebou hotel s pěti sty turisty. A hotel potřeboval animátory. Tak si je sehnal. Jenže já hloupá a naivní jsem místo toho, abych s prominutím držela hubu a krok, tvrdila, že znám jednu úžasnou animátorku, která se pro práci perfektně hodí. 

A on mi věřil. 

A já zas věřila jí, že přijede. 

Takže on zrušil ty animátorky, co si dohodl a společně jsme věřili, že přijede ta moje kamarádka. Hahahahaha. 

Já se mu fakt nedivím, že byl naštvanej, když mu Sisi v den jejího potencionálního příjezdu řekl, že nepřijede. 

Fakt se nedivím, že už se mnou není kamarád, když byl čtrnáct dní v plném hotelu sám, než někoho našel. 

Fakt se mu ani nedivím, že o mě, jako pomstu, začal všem v našem městečku tvrdit, že spím zas s jiným mafiánem, který má sto padesát kilo a jmenuje se Nektarius a tím mi zajistil, že se se mnou nebaví nikdo, protože se všichni Nektarinky bojej. 

Nedivím se. 

Spíš se divím, že mě fakt nenechal přejet. A jsem poučená. 

A taky pobavená představou, že fakt někdo věří, že s Nektarinkou.

Ještě předtím, než si mě místní spojili s Nektarinkou, tak si představte, že jsem zase o kus postoupila v komunikaci se Satirisem (a tím sem taky asi skončila). Když jsme si podávali ruce, držel mě asi deset sekund a hluboce se mi díval do očí. Trochu jsem se bála, jestli třeba nemám něco na obličeji, nebo rozmazaný oko, ale pak jsem to kontrolovala na záchodě a pohodě, takže fakt koukal do očí.

Mimochodem moje rande s kuchařem, které dopadlo, tak jak dopadlo, tedy vožralá blondýna, zanechalo v kuchaři asi pocit křivdy, protože hned druhý den pozval jednu z našich barmanek a líbal se s ní na diskotéce. Myslím, že je spojovalo to, že ani jeden neuměl anglicky. Tak si povídali jinak. Taky bych to chtěla uplatnit třeba se Satirisem, tenhle druh komunikace, ale s naší rychlostí se možná za měsíc zeptám, jak se má.

Účastníci zájezdu, ať už ten film máte nebo nemáte rádi, jsou pravdiví. Každý turnus jiní lidé, ale tak moc stejní. Vždycky se tu najde typická rodinka s igelitkama od vietnamců, stěžující si na klimatizaci, která chladí moc, nebo málo, na moře, které je moc klidné, nebo moc divoké, na bazén, který je buď prázdný nebo plný lidí. 

Pak jsou tu páry, které jsou poprvé na dovolené a jsou z toho strašně vyplesklý. Kluk se spálí první den, a celý týden chodí v bílém tričku, holčina si koupi falešný conversky a jedou domu s tím, že si jich všimnu až u odjezdu a ptám se, kde vlastně celý týden byli. 

Další kategorie, lidi po rozvodu. Za ten měsíc jsem si vyslechla už tolik příběhů o rozvodů že bych se mohla stát rozvodovým právníkem, protože paragrafy znám už nazpaměť. 

Pak jsou tu lidé s nemocí. To jsou smutné příběhy na stranu jednu, na stranu druhou inspirací, že člověk se opravdu nesmí vzdávat a bojovat. 

Za ten měsíc jsem poznala lidi, co se pokusili spáchat sebevraždu, oběti domácího násilí, lidi s rakovinou, lidi přeoperované z mužů na ženy a naopak, homosexuální páry, násilnické páry, páry na líbánkách, páry, které jeli na dovolenou s vidinou, že zachrání manželství a přišli na to, že už zachránit nejde. Vegetariány, vegany, masožravce, lovce, myslivce, celebrity, sportovce, právníky, architekty,.... ti všichni si přijeli odpočinout, aby nabrali sílu do boje, který je čeká zpět až se vrátí. 

Mě se moc líbí na této práci poznávat nové lidi. Miluju to. Jenže spoustu lidí mi povídá své příběhy a vyžaduje odpověď na otázky, na které já prostě nevím co říct. A z toho je mi smutno.

Ze začátku byly články více vtipné, teď se schyluji k jisté patetičnosti, ale doufám, že mi čtenáři odpustí. Tahle práce u moře, tak ta rozhodně není, co se týče financí ohodnocena nějak skvěle. Dokonce ani dobře. Ale je to moje rozhodnutí tu být. Nikdo mě nenutil, nikdo mi neřekl ať to dělám. Sama jsem se rozhodla. A tak to má být s každou prací, kterou člověk dělá Ať ji dělá protože chce, nebo kvůli penězům, mě je to jedno, ale pokud chce svou práci dělat dobře, nemělo by to na něm být vidět. Jestli je něco, co nesnáším, tak je to sebelítost. A sebelítost je druhé jméno děvčat servírek. Každý den mi zákazníci říkají, jak jsou ty holky chudáci, že mají tak málo peněz a tolik práce. Jako prosím? Stěžovat si zákazníkům, že je výplata malá? A co si tím chtějí dokázat? S každým dalším člověkem, který mi řekne, jaký jsou chudinky se mi v kapse zatínaj pěsti. 

Je to jejich volba. Nemusí tu být.

Jinak jsme byli na beach party a byla naprosto úžasná a perfektní! 

Musím říct, že mít sluneční brýle na motorce v Řecku není jen otázkou stylu, nýbrž ochrany. Představte si, že mi včera do voka narazilo saranče. Kromě toho, že jsem začala ječet a vrtět s celou motorkou, a Sisi dostal kvůli mně málem infarkt, zbyla mi po srážce na skle nožička. Sarančí nožička. Nechutné.

Taky jsme se byli potápět a lovit mušle. Bylo to bezva až do tý doby, co jsem je položila v pokoji na stůl, šla na večerní program, a když jsem se po několika hodinách vrátila, mušle byly na druhé straně pokoje a z nich už čouhala jen uschlá klepítka krabů.

Vopilá blondýna

Řecká jména. Ach jak ta jsou kamenem úrazu. Máme na recepci strašně moc příjemné recepční. Jsou dvě, které se přes den střídají. No a jedna se jmenuje asi JHSuihndudddiausina. Docela složitě na zapamatování. Tak má přezdívku. Jsem fakt špatná na pamatování si jmen. Ale musím uznat, že splést si Vula a místo toho všem tvrdit, že recepční Vulva je nejlepší, to je opravdu blonďaté i na mě. A jak jsem ještě všem skálopevně tvrdila, že opravdu je to Vulva, že je to typické Řecké jméno. Achjo.

Poprvé jsem se tu opravdu opila. Ale musím sama sebe bránit, že jsem fakt měla důvod. Víte, jak jsem psala, že jediný, kdo tu o mě jeví zájem je kuchař? No tak kuchař mi posunkama naznačil, že bychom si mohli vyrazit na drink jako přátelé. Řekla jsem si proč ne, pořád jsem někde s hosty, aspoň si odpočinu. Věděla jsem, že neumí anglicky, ale přeci jen jsem doufala, že aspoň trochu aspoň malilinkato umět bude. Netušila jsem, že jeho angličtina je ještě horší než moje řečtina (rozuměj, řecky umím základní fráze, jako kdo jsem a co dělám plus hromadu nadávek, on umí anglicky jenom ty základy). No tak jsme jeli do bar street, sedli jsme si baru a mlčeli. Mlčeli jsme a mlčeli. Tak jsem pila a pila. Snažila jsem se být vtipná, ale on by se smál i kdybych mu povídala o tom, jakmi umřelo štěně, protože nerozuměl ani ň. Tak jsem pila a pila. A tančila na baru. A uklouzla jsem a smála se. Pak mě odvezl do hotelu. Usla jsem v koupelně, když jsem si čistila zuby. Ráno v šest mě probudilo sluníčko, tak jsem se přesunula do postele. No řekněme, že celý následující den mi nebylo úplně nejlíp.

O našem volnu jsem řídila skůtr a bacha jako, vytáhla jsem to až na rychlost 70 km/h, jsem fakt drak. Byli jsme v Lindosu, bylo asi sto stupňů, vypotila jsem tisíc litrů, pohladila si osla a vyslechla si historii oslů na Rhodosu. Představte si, že první auto zde bylo až v roce 1965. Do té doby jen osli. A viděli jsme spoustu koz. Všude. Na silnici, na stromech, na skalách,....

Den předtím jsme měli zase porouchaný skůtr. Pospíchali jsme, ale Sisi musel počkat, než si pro skůtr přijede někdo ze servisu. Tak jsem musela jet stopem. Celou dobu, co jsme stáli okolo jezdili spanilí Řekové, jen co jsem začala stopovat, silnice byla prázdná, až po chvíli jela okolo nějaká polovrakovitá dodávka s bezzubým řidičem. No neměla jsem na výběr, nasedla k němu a bála se, že buď se to auto rozpadne dřív, než dojedu do hotelu, nebo mě on odveze někde na farmu a sní. Nesnědl. A dojeli jsme. Uf.

Jo a nejsem žádná pitomá chůva. Někteří hosti si pletou animátora s hlídačem krav. Nejsem tu od toho, abych hlídala 24 hodin děti a rodiče si mezitím válely šunky. Dneska na mě nějaká maminka zkoušela, jak si na tý dovolený vůbec neodpočinula, a jak hraju hry akorát se staršími dětmi. Ano to je fakt, ale když mám pět starších a jedno mladší, tak je program uzpůsoben těm pěti a ne tomu jednomu. 

Antonio, je mi vedro

38 stupňů ve stínu. Člověk se potí i když jenom stojí. A podrbat se na hlavě? To se hned můžete jít převlíknut, protože to z vás teče po litrech. A zdá se mi, že čím je větší teplo, tím všechno zvěrstvo, konkrétně hmyzstvo dorůstá větších a větších rozměrů. Nad hlavami lítá večer, co večer cosi o velikosti helikoptéry. Včera to narazilo nějakému pánovi do hlavy, vzpamatovalo se to a letělo dál, zatímco pán má teď na hlavě modřinu jak tenisák.

Nejlepší, co se mi za poslední dva dny stalo, byla prskavka v drinku. Vážně. Tento týden mě tu všichni serou. Máme dvě stě hostů, ale aktivních je pět a půl. Ostatní čuměj. Nebo si stěžujou, že je hudba hlasitá. A pak tu máme děti z Ruska a to je katastrofa. Jeden den jsem byla tak děsně naivní, že jsme nechala mini club na pospas dětem, myslela jsem si, že si budou malovat nebo tak. Hahahahah. Sodoma Gomora! Víte, jak se říká, že někdo obrátil něco vzhůru nohama a myslí se to obrazně? Tak já to nemyslím obrazně. Nechápu, jak to udělali, ale dveře byly vyvrácené a visely ze stropu, na nich byl nalepený kus koberce a z něho ještě kapala barva a dělala barevnou loužičku na zemi. Připínáčky byly všude, všude, zabodnuté ve všech hračkách (možná, že probíhal nějaký rituál), zdi počmárané a modelína? To je tak nechutný, že to ani psát nemůžu. V poho, Blondýna to přeci uklidí.

Dnes jsme hráli vodní polo s dětmi. Z těch padesáti, co leží okolo bazénu, šly hrát tři a jeden tatínek. Kterej mi v rámci hry sundal plavky a smál se, že je v bazénu hodně balónů a že se nemůže hrát. Jeho manželka se taky smála. Já jsem se nesmála.

Mám ctitele. Je to kuchař a neumí anglicky. A je mu asi sto let. Umím si vybrat.

Taky jsme si půjčili zase skůtr a jeli do obchodu pro něco, jenže se nám v půlce porouchal a 38 km jsme jeli rychlostí 20k/h. Všichni se nám smáli, Sisi strašně nadával a já jsem se snažila neumřít v tom vedru, protože sice foukalo, ale ten vzduch měl asi sto stupňů a byl jak fén.

Taky jsme měli večerní Olympijské hry. Jeden tým byl namol a druhej podváděl. Moje práce je prostě snová!

Blondýna se přiotrávila

Bloooondýna! Sisi byl ve městě, a když měla začít odpolední animace, byla jsem tu sama. Pff, to nic není, zapnu hudbu, vyhlásím program a nic se přeci nemůže pokazit. TEORETICKY! Začalo to dobře, zvládla jsem zapojit hudbu, pustit první písničku a teď nastal bod zlomu. 

Mikrofon. 

Okolo bazénu asi šedesát lidí, všichni na mě významně vrhali pohledy a čekali, co ze mě vypadne. 

A ono nic. 

Pět minut, čachrovala jsem snad ze všema čudlíkama, zapla jsem omylem alarm, vypojila omylem elektriku, tak nešťastně, že vypadla v celém hotelu. 

Když byla zpět nahozena, boj nastal znovu. To už bylo okolo bazénů sto lidí a všichni napjatě sledovali boj blondýna x mikrofon. Jedna z turistek měla takovou odvahu, že došla až ke mně a zeptala se, jestli jsem nezapomněla zapnout tlačítko ON. Ne, nezapomněla, zas taková dylina nejsem. Když už jsem boj vzdala, objevil se za mnou Sisi stiskl jedno jediné tlačítko a olala ono to fungovalo.

Nechápu. 

To samý jsem mačkala i já asi pětkrát a nic a on jednou a funguje to. No vyhlásila jsem program, česky, anglicky, německy jsem jim řekla, že spielen volejbalenzí za chvílenzí a radši jsem od aparatury utekla.

Včerejší day off? Asi jsem se přiotrávila nějakejma mušlema, který Sisi hrozně vychvaloval a prozvracela jsem celou noc. A to tvrdil, jaký je to bezva afrodiziakum. Jediný, co jsem měla celou noc v hlavě bylo, proč je ten záchod tak daleko.

Byli jsme se podívat na nuda pláži, ale nic moc jsme neviděli, protože moře zrovna vyplavilo vorvaně a to moc hezká podívaná není. 

Potom jsme jeli na pláž, o které vědí jen Řekové a nejsou tam turisti. To byl ráj! Tolik krásnejch, potetovanejch, opálenejch, dredatejch sportovců. Když Sisi viděl, jak na ně koukám, naštvaně řekl, že je tam nuda, dopili jsme kafe a šli. Fakt kámoš.

Taky jsem se byla podívat v hotelu, kde jsem pracovala v loni a jsem tak moc ráda, že tam už nejsem. Za prvé se změnilo celé osazenstvo, takže kromě Janise v kuchyni tam nebyl nikdo známý a za druhé hotel narvaný zas k prasknutí a plný ošklivých lidí. Jo.

Dneska zase odjíždí spoustu fajn lidí. Nemám ráda, když odjíždí. Naposledy jsem je pobavila svou neschopností, když jsem uklouzla před restaurací a dojela až k bazénu, kde jsem zavrávorala a spadla na zadek. Nechápu, že mi nikdo nevěřil, že jsem to udělala schválně pro diváky. 

Hadi v Řecku

Situace se začíná přiostřovat. Musím si vám postěžovat, protože to nemám komu říct a moje hlava je jak balón, protože z jedné strany do mě furt ryje Sisi a z druhé servírky. 

Jde o to, že holky si začínají dost vyskakovat. Stokrát jim bylo řečeno, že hotel je plný českých turistů a že by neměli mluvit před nimi sprostě. Řekne se jim to, a za pět minut slyšíte jak se přes celou jídelnu plnou lidí nese :“ Do prdele, dneska mě to fakt nebaví.“ 

Včera se skoro porvali, když Sisi odvážel aparaturu, před ním stáli turisti a on čekal, až si natočí pití a odejdou. Za ním stála jedna ze servírek a hučela do něj, děleej, no tak sakra pohni se. Tohle, kdybych řekla v loni v našem hotelu některému z animátoru před lidmi, tak bych letěla. Oni si neuvědomují, že jejich pozice je prostě jinde.

Nebo jsme sbírali lidi na společný tanec a jedna tam přišla s koštětem, když ji Sisi řekl, že ona by neměla být na podiu, aby to neviděl manažer, urazila se. 

Ty holky jsou v pohodě, jsou to fajn kámošky, ale nechápou, že prostě nejsme na stejné lodi. To je jako kdybych šla na manažerskou poradu o chodu hotelu a kecala jim do toho. 

Na to prostě nemám právo. Moje povinnost je bavit lidi, servírek povinnost sbírat skleničky. 

No a Sisi do mě furt ryje, že nic nechápou, já se mu snažím vysvětlit, že když se jim to řekne po pátý a po šestý a po sedmý, tak to pochopí, no a oni si mi zas stěžujou, že jim to Sisi říká stokrát po sobě. Je to únavný.

No ale teď zase z jiného soudku. Z mafiánského. Včera nás vzal syn majitele hotelu do Faliraki na „jeden drink“. Jenže zapomněl podotknout, že jeden drink v každém baru, kde jsou jeho kamarádi. Je fajn, všude chodit VIP vstupem a neplatit za drinky, ale ty jejich řeči mě někdy fakt děsí. 

Sisi mi vysvětloval, komu co říct můžu a co nemůžu, a je to tak zamotaný, že radši mlčím, protože mi včera před jedním mafiánem uniklo, že druhej říkal něco jinýho a když se na mě nechápavě podíval, jak jakože vím, co si myslí druhej mafián, když se bavím s prvním a třetí do toho a pak čtvrtej a já jsem šla radši na záchod. 

Když jsem se vrátila, povídali si o majiteli klubu, s kterým jsem si třásla rukou a který nám objednal drinky, že on taky býval animátor, ale pak jednoho animátora zastřelil na ulici, tak se dal k mafiánům a s animátorstvím skončil. Překvapivě, ne?

Včera jsem prala. Bože. Nenávidím praní v ruce. Připadám si jako mučedník, Vytopila jsem pokoj, když se mi tangáče zasekli v odtoku, růžové triko mi obarvilo bílé kraťasy a prášek se mi záhadným způsobem dostal do nosu a pšikala jsem celý den. Když jsem konečně všechno vyprala, přišla na řadu otázka, kam to pověsit. Mám v pokoji jednu šňůru nataženou od jedné elektrické šňůry trčící ve zdi k druhé elektrické šňůře trčící ze zdi. 

Libí se mi, jak je všechno vyřešeno prakticky.

Taky jsme byli odpoledne se Sisim na procházce na skále. Oba jsme šli frajersky v žabkách a celou dobu jsme nadávali, protože nám to furt podkluzovalo a hlavně nám bylo řečeno, že ty skály jsou plný hadů. 

Báli jsme se jich a nakonec jsme se pořádný anakondě nevyhli..... 

Když jsme sešplhali ze skal dolů do zátoky, kde je písek a koupali se, najednou se k nám z moře začal přibližovat šnorchl. Za chvíli už jsme viděli Řeka, jak jde z moře a v ruce drží mušle. Samozřejmě jsem šla nadšeně naproti, abych se podívala na jeho poklad, když v tom vystoupil z moře a světe div se.... byl tam! 

A jakej! 

Já i Sisi jsme odvraceli pohledy, ale to prostě nešlo. 

Mohl by na něj lovit ryby! 

Tak jsme se rychle sbalili a vydali se zpět do hotelu. 

Bez jediného slova, konsternovaní z toho, co jsme viděli a asi úplně vidět nechtěli.

No a když už jsme u toho, že někde někomu něco leze.... asi bych si měla pořídit plavky na vodní pólo. To totiž v bazénu potom plave víc míčů  a člověk neví, s kterým, že se vlastně hraje. Zas na druhou stranu, když hraju já, máme hodně diváků.

Dneska večer zas disko, s turistama, a zítra volno. Budu si číst a koupat se a nedělat vůůůůůbec nic!

Řecká mafie? Usmívat se a mávat

Je tu asi sto tisíc stupňů a přichází na mě první krize. Jsem unavená, unavená a tak děsně unavená! Z dvanácti dnů jsem desetkrát byla večer na diskotéce, ten DJ je asi navedenej, nebo nevím, ale hraje furt ty samý písničky, Satiros, nebo Satiris, prostě ten jouda ať už se jmenuje jak chce, je Albánec a je to idiot a už není nadále mým cílem. Ne že by to bylo kvůli toho, že je Albánec, ačkoli mi tady všichni říkají, že Albánci jsou zlý a ať si na ně dávám bacha, ale prostě je hulvát, abyste věděli. Tak. Holt budu muset najít svoji letní lásku jinde. 

Program je na každý den různý, vdžycky se dohodneme až pět minut předem, co se vlastně bude dít. Hrajeme šipky, petanque, vodní pólo, vodní gymnastiku jógu, volejbal, házenou, bereme je na vodní sporty, kde je fotím z lodi a je to děsná bžunda, protože všichni křičej a na fotkách vypadají moc vtipně. Večer je minidisco, a pak hudební kvíz, foto kvíz, bingo, miss, mister, tancování, lekce salsy... jak kdy. A přes den s dětmi ještě vlastně hraju uno. Dneska jsme ho hráli německo-anglicko-italsko-česky. Asi si napíšu do životopisu, že umím pozdravit v deseti světových jazycích, zeptat se jak se máš a taky umím dost dobře barvy. Myslím, že pro život je to dost praktické!

Což mi připomíná, že je mi ke dvou věcem vědět Německy jestli se řekne auf die hora, nebo am dem hora, když ani pomalu neumím říct jak se jmenuju a odkud jsem. 

Tento týden přijelo spoustu nových turistů z Česka a je to super parta. Hráli jsme volejbal, všichni říkali, jak je to nesmysl hrát na sluníčku dvě hodiny, že se spálíme, na což já jsem znalecky odpovídala, že už mám podklad a že já se nespálím. Hm hádejte co, vypadám jak rajče a můj už tak dost velký bambuloidní nos je takřka nepřehlédnutelný a vypadám jak klaun.

Taky jsem byla poprvé na mafiánský schůzce. A asi se mi to moc nelíbilo, pořád jsem z toho trošku šokovaná a mám smíšené pocity. Ale dostala jsem od pana mafiána jablíčkový druž, to bylo hezké. Když se mě ptal poprvé, co budu pít a já že nic, vrhnul na mě takový pohled, že jsem hned dostala žízeň. Jako že jsou v Řecku všichni propojení, to vím, všichni fungují díky vzájemné symbióze. Ale že je to až takovej hardcore.... probírali jsme možnost, brát naše turisty do jedné z největších diskoték na ostrově. Manažer má pupek, že si ani na pindika nemůže vidět, růžová košile, z které mu čouhali na hrudi černé chlupy, že by si z nich copánky mohl plést a v každé kapse mobil. Řekl nám nabídku, za kolik nám odveze lidi a bla bla, co to obnáší.

Pak řekl, něco ve smyslu, že jestli na to nepřistoupíme, již nadále nebudeme členy jeho „rodiny“ a neručí, že je tu pro nás bezpečnost. 

Občas na mě kývly jestli rozumím, tak jsem se usmívala a radši se tvářila jakože ne, abych se potom mohla kdyžtak vymluvit.

Nestíhám už opět nic, takže končím, jdu hodit sprchu, a zas do práce. Moc se těším na den volna. I když to máme schůzku s druhým mafiánem, který není kamarád s tím prvním a mám přísně zakázáno před nimi mluvit o tom druhém. Začínám se ztrácet. Tak se usmívám. To mi jde.

Návraty

Pozor, pozor, velký posun se Satirisem (já už zas nevím, jestli je to Satiris, nebo Satiros, vem to čert, prostě Tsatsiky)! Na diskotéce jsem do něho laškovně šťouchla a hodila na něj sexy pohled! Problém byl ten, že jsem se na laškovné šťouchnutí soustředila natolik, že chudák Satiros odletěl na druhou stranu baru. Sexy pohledu si všiml, ale kdo ví, jak si ho vyložil, poněvadž na mě koukal pohledem „jsi divná“.

Víte, stejně si myslím, že jsme si souzeni.

Včera jsme měli vodní gymnastiku. Bylo to tak úspěšné, že když jeden z kolemjdoucích pánu kontroloval, zdali jsou pohyby prováděné opravdu poctivě a noha se zvedá dost vysoko, spadl do dětského bazénu. Největší bžudnu z toho měla manželka. Hotelem se linulo: “To ti patří dědku!“

Potom jsme hráli vojebal a náš tým prohrál. Ale musím říct, že od pohledu byl náš tým jasně silnější. Prostě nám špatně foukal vítr. Když jsem byla na bloku a proti mě dvěstěkilový polák, v jednu chvíli jsme vyskočila a omylem jsem se přilepila na jeho zpocený pupek. To mlasknutí, když jsem se dolepila museli slyšet až na druhé straně ostrova.

Večer minidisko a facepainting. Holčičky jsem namalovala jako Hello Kitty a ony potom mě. Když jsem večer seděla s hosty, a snažila se vést seriózní hovory, říkali, že by rádi diskutovali, ale že je to tak trochu obtížné, když mám čumák a fousky.

No a teď to hlavní! Dnes jsme měla day off, tak jsem jela do města navštívit staré známé. Od loňska vím, že místní jízdní řády jsou hodně orientační. Nebyla jsem si jistá, jestli autobus přijel o tři čtvrtě hodiny později, nebo o půl hodiny dřív. Nebo se ten jeden prostě někde ztratil. 

Ok, po hodině úmorné cesty v přecpaném autobusu jsem dorazila do města. Jela jsem ještě s turisty, protože chtěli provést po městě. Koupili mi zmrzku, oslnila jsem je svými znalostmi, když jsem si nebyla úplně jistá v letopočtech, řekla jsem šestnácté století a znělo to dost dobře! 

Ve starém městě jsem v práci překvapila Tasose (pamatujete si ho? Manažer jedné z diskoték, minulý rok jsem mu říkala Načos), který byl hrozně dojatý a překvapený, že mě vidí. 

Bylo to hezký. 

Potom sem je zavedla do nového města, kde jsem se zase tradičně ztratila, ale tvářila jsem se jako že vím. 

Myslím že mi to nevěřili. 

Nakonec jsem je úspěšně zavedla zpět na autobus a šla jsem na setkání s Kostasem.

Ten tááák zhubl! Bylo to taky super setkání. Dali jsme kafčo jako za starých časů, pokecali co nového, kdo s kym, jak a proč. A pozor přátelé! 

Aggelos, můj loňský přítel, který se v posledních dnech mého pobytu málem popral ze všema, zlomil si ruku, když dal pěstí do zdi, ten s kterým jsme plánovali svatbu, vymýšleli jména pro naše děti, potají se líbali u myčky na nádobí a vedli sáhodlouhé hovory noc co noc na balkóně, tak ten se zasnoubil s tou čůzou pomlouvačnou.

Maria. 

Dělala servírku, a kvůli mně ji vyhodily, protože zjistili, že pracuje asi tak za jednu šestinu člověka, zatímco u mě viděli, že se toho dá stihnout trochu víc. 

Ze začátku jsme byly kámojdy, ale když jsem zjistila, jak o všech okolo, včetně mě, roznáší drby, tak jsem ji odepsala a vyprdla se na ní. To jsem ovšem netušila, že se dá dohromady s Aggelosem. Je úplný opak mě, úplný opak toho co tvrdil, že má rád. 

Ti chlapi jsou stejně ale kecalové, všichni do jednoho.

Takže Aggelos je zasnoubený. S se slečnou o deset let starší, která vypadá jako chlapec. Nejsem zlá. Je to pravda. Já jsem tlustá a ona vypadá jak chlap. Tak se věci prostě mají.

Naposledy jsem si psala s Aggelosem v záři, kdy jsme se nepohodli a ukončili veškerou komunikaci. Dnes jsem mu napsala, že gratuluji k zasnoubení a zdali mě pozve na svatbu, když jsem zase na Rhodosu... jsem zvědavá co napíše....

Když jsem se vrátila do hotelu do pokoje, zjistila jsem, že mám okno opravené (nešlo zavřít, teď pro změnu nejde otevřít, umřu tam), mám světlo v koupelně a dokonce i u postele lampičku. Johoo.... Ten, kdo mi to spravil se musel pobavit, na posteli jsem měla poházené tangáče a bordel jak v tanku, protože jsem ráno pospíchala. Doufám, že se mi dlouho už nic nerozbije....

Prd jako známka úspěchu!

Hlásím se zpět, zítra to bude týden od mého příletu, a v sobotu první volno a výlet! Ale abych se vrátila k diskotéce, o které jsem psala naposledy....

Šla s námi jedna holčina ze servírek, klub byl plný, narvaný k prasknutí. Jediné na co jsem se zmohla v komunikaci se Satirisem (aspoň jsem zjistila jak se Tsatsiky jmenuje) bylo ubohé Hello, u kterého jsem se zakoktala a vylezlo ze mě něco jako Hwerje, přičemž jsem byla rudá až na zadku. Hm, to mi to začíná slibně.

Druhý den odjížděla první várka turistu, s kterými jsem zde trávila první víkend. Bylo to dojemné, mávala jsem na autobus, děti plakaly, že nechtějí jet domů a všichni si se mnou třásli rukou, že děkují za krásný pobyt. Kéž by tu celou sezónu byli tak fajnoví lidé (hned ten večer přijela nová várka anglických, protivných, věčně nespokojených turistů, hlavně se usmívat, usmívat, usmívat, i kdyby talíři o zem mlátili).

Dostali jsme první peníze od turistů, celých pět euro a chtěli si zajít s Tunisanem na gyros. První gyros tenhle rok, hmmm, ten byl luxusní. Jediný problém vznikl, když jsme dojedli a měli zaplatit. Samozřejmě, že jsme ty peníze někde cestou vytratili. Tak jsme se z restaurace vytratili i my. Ne kecám, dal nám to na sekyru, hodnej kluk to byl. Jako všichni. Hodní a uchylní.

Dnes ráno jsem si rozsekla koleno o schod. Někdo asi něco vylil na zem a já jsem nadšeně běžela do pokoje pro peníze na trička pro turisty, když v tom áááááááááááááá. Ale neměla jsem čas ztrácet čas, protože na mě čekal skůtr a jeli jsme trička vyzvednout. Až po dvaceti minutách, když jsme vystoupili před obchodem, jsem zjistila, že mi z toho tak decentně teče krev, a že dělám loužičky. Naštěstí mě nějaká stará nemluvící Řekyně zachránila a ošetřila. Trička jsme vyzvedli, jeli zpět do hotelu, kde už čekal nervozní Tsatsiky, co nám půjčil skůtr. Helmu jsme nebrali a nechali ji na zídce a někdo ji ukradl. Mám takový pocit, že už nám nikdy skůtr nepůjčí....

Odpoledne jsem vedla svoji první lekci jógy. Jestli jógu umím? Inu... dříve jsem chodívala pravidelně, ale vyloučili mě za údajnou sabotáž výuky, protože jsem se furt smála. Na internetu jsem si dnes našla nějaká videa a improvizovala. A myslím že dost dobře, protože mimo to, že jsem se na lekcích jógy furt smála, dozvěděla jsem se, že pokud se člověk dostatečně uvolní, tak si prdne (možná mě vyhodili i kvůli toho, že jsem si neprdla). 

No a jedna paní si prdla! Měla jsem hodně co dělat, abych ne nesmála, ale zachovala jsem profesionální tvář a myslela na mrtvá zvířátka, která ve mne měla vzbudit pocit lítosti, namísto záchvatu smíchu. Takže shrnuto a podtrženo, ačkoli mám koleno na dvě půlky (znáte mě jak přeháním, mam tam takový jen větší škrábnutí, prý na jeden steh a na jeden steh si nikdo nehraje ne? (mamčo, jeslti to čteš, pohoda, neboj, je to ok)), tak se hodina povedla a zákazníci si vyžádali další.

Mimochodem Tunisan je taky moc milej, je schopný mi pětkrát za den připomenout, že mám flek na zadku o velikosti jednoho milimetru, protože jsem si zas do něčeho sedla (ale fakt není vidět, musela jsem se hodně soustředit, abych to v zrcadle viděla), ale že mám u snídaně vajco na tváři a v pohodě s tím zdravím všechny turisty, to mi neřekne. Kámoš no.

Dnes večer máme zase minidisko a pouštíme fotbal, takže by to měl být poklidný večer.

Loučím se.... dneska bylo na chcípnutí mimochodem. A moře je asi dvacet kroků od hotelu, komu by se chtělo chodit tak daleko, že jo :-/ :)))

Pozor, nebo tě praštím lopatičkou!

Znáte biblický příběh, ve kterém při stavbě Babylonské věže dostali lidé Boží trest a každý mluvil jinak? Tak je to pěkně trapnej trest. Z praktického hlediska (stává se ze mě odborník na stavby z písku), je úplně jedno jakým jazykem mluvíte. Když chcete někomu říct, že jeho kopání díry je kontraproduktivní, jednoduše ho praštíte lopatičkou. Chcete-li docílit efektivnějších základů, nechte dělníky, ať jim to spadne a oni přijdou sami na to, že takhle to asi nejde. A můžou mluvit rusky, německy, bulharsky, nebo jen vydávat podivné zvuky (ta holčička, která vypadá jen zvuky mě dost děsí).

Měli jsme první minidisko. Je to bžudna. Jak pro děti tak pro diváky. Příště si musím vzít sportovní podprsenku...

Každý den musím od rána poslouchat od servírek, jak jsou unavené, jak je ta práce těžká a jak já si jenom užívám (mají štěstí, že jsem neměla po ruce lopatičku, jinak bych se neudržela). Pozitivní na tom je, že vím, jaké je to být na jejich pozici. Teda.... oni jsou v hotelu, kde je max 300 hostů, teď je jich tu tak 100. Já byla v hotelu s 1300 hosty. Oni celý den kecaj, skleničky nosí po jedné a v klidu se můžou během šichty napít. My v loni? Byl to maratón a pít jsme museli potají, aby nikdo neviděl, že máme pauzu. Takže ať mi tady nikdo nemele o těžký práci.

A další věc je, že Tunisan (který je trochu Ital, trochu Francouz, měl německou manželku a teď žije v Itálii) je animátor tělem i duší. Jo, možná má ty samé vtípky, ale lidi ho žerou a baví je to. Je mi jasnéé, že poslouchat celou sezónu to samé, může být pro holky za barem nudné, ale naše pozice je bavit lidi. A smát se. A být vtipní a veselí. To znamená, některé vtípky prostě opakovat, protože to lidi baví. Jsme tu kvůli lidem, ne kvůli zaměstnancům.

Našla jsem si objev! (mimochodem teď sedím na recepci a jeden Německý turista tu hrozně chrápe, nemůžu se vůbec soustředit na psaní). Pracuje na diskotéce ve městě. Tunisan mi slíbil, že mi zjistí jeho jméno a stav (svobodný/dvě milenky/tři děti) a já mu na oplátku seženu info o animátorce z druhého hotelu. Já jsem to zajistila. On jeho jméno samozřejmě zapomněl. Technicky mu opět říkáme Tsatsiky.

Moc mě baví povídat si s turisty. Člověk se dozví tolik příběhů.... měli jsme tu třeba mladý pár z Česka, bylo jim okolo dvaceti. Kluk viděl poprvé moře a slečna byla čerstvě po rozvodu (ano!). Našetřili si a jeli spolu k moři, protože jinak makaj jak divý. Slečna má nemocnou mamku, která jí veme 99% výplaty a ještě na ní křičí, že má málo. 

Oba u odjezdu brečeli. 

Nechtěli se vrátit zpět do reality... 

Pak tu jezdí hrozně moc staříků, kteří už procestovali celý svět a vrací do Řecka, protože je jim nejmilejší. Jsou skvělý, ráda poslouchám jejich příběhy z cest.

A pak tu máme mladé páry okolo třicítky, zatím bezdětné. Pánům začíná růst pivní pupek a dámy si začínají uvědomovat, že už jim není dvacet, avšak mají pocit, že čím niternější plavečky budou mít tím víc omládnout. Ty se berou tak vážně! Večerní soutěže sabotují, že prý je to trapné, ale pak se tváří lítostivě, když vidí, že celý hotel se baví a oni ne.

Večer jdeme zase do města, třeba se odholdám říct mému vyvolenému Tsatsiky ahoooj. A teď do moře, mějte se, zdraví Blodýna.

Krvácející kanárek

Byla jsem unavená.

Fakt byla!

Ale přece little party never kill nobody.

Jenže v Řecku žádná párty není little party,

Proč já se nepoučím?

Večer jsme seděli v poklidu s turisty, decentně tancovali na řeckou hudbu, živě diskutovali na téma konec světa a nakonec se nadšeně (turisti jíž pod obraz, teta Blondýna cucala v hotelu decentně vodu) vydali na diskotéku. 

Tam už jsem decentní být nemusela.

Heslo večera bylo, že když nikdo netancuje, někdo to přeci roztancovat musí. 

A proč ne Blondýna. 

Jako animátor piju zadarmo i ve městě, tudíž sem s tím neměla sebemenší problém a trsala jsem jak blázen.

Naštěstí jsem se atmosférou nenechala zvábit, protože je mi jasné že příležitostí v následujících třech měsících bude až až. Hodila jsem do sebe tři daiquiri, sesbírala totálně sťatý turisty a ve tři ráno jsme byli zpět. 

 V pět mě vzbudilo sluníčko, protože mít okno pokoji není zas taková výhoda, když nejde zavřít a nemá závěs.

Mimochodem máme tu další storku „zasmějme se blondýně“. Frajersky jsem si sice koupila zařízení proti komárům do zásuvky a myslela jsem si kdo ví jak nemám za ušima, ovšem mi nedošlo že to samo zařízení nestačí a musí se k tomu koupit náplň. Komáři sežerte si mě.

Snažím se být klidná, ale co mě fakt sere, je jak do nás pořád rejou servírky, jak se flákáme. Jo, ok, naše pracovní doba je dost flexibilní. Jo bavíme se s lidma a jíme s nima a pijeme s nima. Jo bydlíme v areálu hotelu. Ale sakra, když jsou všichni tak chytrý a stěžujou si, jak se flákáme, tak ať to jdou dělat taky. Pak z nich vypadne, že moc neumí jazyky, a že vlastně ani smát je nebaví a bavit se s lidma je nebaví.

Dneska jsem hrála uno s šesti dětmi ve věku tři až deset let. Dvě Bělorusky, tři Řekové, jedna Němka a jedna Češka. Zkuste si hrát uno s dětma, který stěží ovládají svůj rodný jazyk, natož nějaký cizí. 

Hru na jelena pochopili až po tom, co jsem OMYLEM jednu Bělorusku trrefila do obličeje. Asi po dvaceti minutách zmateného házení míčem. 

Hra se zvířátky, kdy každý je nějaké zvířátko a volá druhé, se rozpadla v momentě, kdy nikdo nechápal zvířátka v jiném jazyce. Ve hře byl pes rusky, pes řecky a pes česky. Moc složité. Taky jsme malovali. 

To nám šlo. Ale abych každý den s nimi malovala, musel by nás sponzorovat Koh-I-Nor. Barvy byly všude možně, jen pramálo na papíře. Milé je, jak sou děti přátelské a neřeknou vám ani, že jste si sedli do červené barvy a vaše křiklavě kanárkové kraťasy mají na zadku skvrnu jako kdyby... no dyt to znáte.

Večer bude probíhat volba Miss hotelu. Let´s make some noise.

Jo a počasí nic moc, dnes pod mrakem.

První den

Je 7.6.2014 venku asi třicet stupňů, na obloze pár mraků. Přišla jsem z města a jdu se poprvé vykoupat! Ale ještě se vrátím ke včerejšku a navážu na předchozí článek...

Po dvou hodinách čekání nás konečně nahnali do letištních autobusů, které nás měly přiblížit k letadlu. Autobus se za povyku cestujících rozjel směrem k letadlu, pak se zastavil v půlce a stál.

A stál pět minut. 

A stál deset minut. 

To už se začali cestující rozčilovat a řvát na řidiče ať otevře dveře a nechá nás nadechnout. Ten si jen klepal na čelo, jestli jsme se nezbláznili, když si myslíme, že nám uprostřed letiště otevře dveře. To je přeci protizákonné. 

Mimochodem vybavujete si, jak takový autobus vypadá? Bez sedadel, bez klimatizace, na co taky, převáží přeci jen pár metrů a není třeba jeho vybavenosti. 

Po patnácti minutách se tatínkové malých dětí vzbouřili, že jim omdlívaj manželky a děti, a začali bušit do dveří a skel autobusu, ať nás laskavě pustí, že jsme jak židi jdoucí do plynu (toto je citace). K autobusu se seběhla letištní kontrola a obklíčila autobus, dveře se otevřeli a jeden velice nabroušený tatínek se tam málem porval s klukem ve žluté vestě. 

Z autobusu začali vystupovat i ostatní a uprostřed letiště Václava Havla mezi letadly začali pobíhat naštvaní pánové s ponožkami v sandálech, manželky si zapálili a děti hráli hru, kdo se dotkne nejvíce letadel na letišti. 

Když se na nás vyřítila armáda pánu ve žlutých vestách, poslušně jsme se seřadili a konečně začali nastupovat do našeho letadla. Uf.

Seděla jsem u okýnka a pan pilot nám povídal, nad jakým městem právě letíme, a co můžeme vidět. Byl milý. Stejně tak i letušky a dokonce jídlo bylo poživatelný.

Když jsme konečně v jednu ráno začali klesat, padla na mě totálně únava a taky stres, co když to opravdu byla bouda a žádná práce na mě nečeká... jak jsme dosedli na runway neubránila jsem se slzám. Bylo mi smutno.

Na letišti jsem se ptala všech cestovních agentur, jestli náhodou někdo nejede do našeho hotelu a nevzal by mě do busu. 

Nejede. 

Nevzal. 

Tak jsem si já zvala taxíka. 

Snažila jsem se ho oslnit svou řečtinou. 

Ne taxíka. 

Taxikáře. 

Neoslnila.

Když jsem dojela do hotelu a šla na recepci, pán recepční se ptal, co si přeju. Řekla jsem, že jsem nová animátorka. On na mě, že jsem přiletěla brzy a nemají pro mě pokoj, že musím sedět do rána s nim na recepci. Zase jsem se málem rozbrečela. Když pochopil, že jeho vtípek jsem nepochopila, dal mi klíček od pokoje a popřál hezký pobyt. See you later.

Na hotelovém baru už na mě čekal zmiňovaný Tunisan, který na mě opravdu čekal a opravdu tu práci dostanu. Žádná bouda!

Unaveně jsem došla do pokoje. 

Hm, naštěstí mám srovnání, jak to v takových pokojích pro zaměstnance funguje, takže jsem nepropadla panice, ani když jsem měla na zdi dvaceticentimetrovou ještěrku, ani když jsem zjistila, že okno nejde zavřít (jsem ráda, že mám vůbec okno, a dokonce se skrze jeho špínu dá vidět i na moře!), že v koupelně nemám ani světlo, ani záchodové prkýnko, ani závěs do sprchy. 

Ale mám svůj pokoj, velkou postel, skříň a zrcadlo. Nemůžu si stěžovat.

Ráno v deset jsem měla být nastoupena na prohlídku hotelu a popis práce. Tunisan zaspal, protože včera kalil. Tak jsem se seznámila s Češkama, které tu pracují jako barmanky. Když o hodinu později přišel Tunisan, seznámil mě s tím, jak to tu funguje. Můžu jíst normálně s turisty (božííí, žádný zaměstnanecký blivajz, jako v loni). Ráno si hraju s dětmi, odpo taky a večer s nimi tancuju. Jezdí se jednou týdně na párty do města autobusem, jezdí se na výlety po ostrově, chodí se na karaoke. Co si turisti jen přejí, my jim to umožníme.

Když mě prováděl hotelem a seznamoval s ostatními, rychle se mi vrátila paměť, jací že řekové jsou. Prasáci.

Po o jsem si šla do města koupit něco proti komárům, protože mě málem sežrali večer a na kafi jsem se pro změnu dozvěděla celý milostný život Tunisana. A že by to vydalo na pěknou řádku románů! Ale zatím je fajn. 

Před řekama mě chrání a říká ať si na mě nedovolujou, upozorňoval před kým mluvit a před kým raději mlčet a obeznámil mě s faktem, že lidi si animátorství představují jako flákání a někteří zaměstanci nás nemají rádi. Zítra se dozvím, jak to s tím flákáním je doopravdy...

Odlet

No ty vole! Docela nešťastný začátek prvního článku na novém blogu, ale prostě TY VOLE! Na letiště jsme dojeli pozdě, stála jsem poslední ve frontě na odbavení, když už jsem konečně měla být na řadě, paní u přepážky vedle se rozhodla skončit s odbavováním a zbytek fronty poslala k nám. Respektive přede mě.

Když už jsem se konečně dostala na řadu, můj kufr měl o jeden a půl kila víc nad limit. V loni mi pomohlo říct, že jedu na čtyři měsíce, že to snad nevadí, ale tato slečna byla velice neoblomná a poslala mě na druhé straně letiště zaplatit dalších 350 korun za kilo a půl. Ok. Vrátím se na přepážku, kde mi s úsměvem řekne, že už se čeká jen na mě. Hm, neříkej.

Odbaveno, kontrola v pohodě, hledám gate C17. Chvála krásy letiště mě přešla po tom, co jsem půl hodiny chodila po patře, kde uprostřed byla šipka na gate 11-17, ale okolo byly jen čísla 1-10. Až po třetí obchůzce, kdy ze mě lil pot a hledala jsem trafiku, kde voda nebude stát osmdesát korun (našla jsem vodu za 45) jsem zjistila, že uprostřed té dlouhé chodby jsou schody dolů k dalším gateům. Ok jsem prostě blonďatá.

Ufuněně přiběhnu ke gateu, s tím, že už určitě čekají jen na mě, když v tom... ulala, my čekáme ještě na letadlo, které tu zatím není. 

Myslela jsem, že už nastupujeme, ale ještě zdaleka, tak mám čas na vysvětlenou, proč že jedu znovu, když jsem se v loni dušovala, že Rhodos už nééé.

(asi mě budete mít za blázna, stejně jako moji kamarádi, ale někdy člověk prostě musí riskovat)

Před týdnem mi napsal Tunisan, kterého jsem viděla v loni jednou v životě, že mu chybí v hotelu jedna animátorka a ať přijedu. No a já si koupila letenky a jedu. Na letišti mě nikdo nečeká, smlouvu nemám a záložní plán? Nemám. Věřím, že to prostě vyjde. Věřte tomu taky :)).

Od loňska se toho dost změnilo. Nevěděla jsem, co se mnou po prázdninách bude, teď vím, že bud pokračovat na vysoké škole. Makala jsem jako servírka, teď mám slíbenou animátorku. V hotelu jsme měli v sezóně 1300 turistů, tady je vrchol 400. Je to na druhé straně rhodosu, kde nefouká vítr, takže nebudu moc balit sličné kiteboardisty :/ ale tak já si asi náhradu najdu, to nebude problém :)).

Zatím se loučím, suž půlhodiny jsme měli být v letu a furt tu sedíme. Jdu si koupit kafe.

Jo ještě jedna drobnost... až přijedu na recepci, tak mám trošku problém říct, koho že vlastně hledám, protože ten týpek má na facebooku fakt divný jméno a já nevím, jak se to vyslovuje. Strategie usmívat se a mávat mi asi nevyjde....