První den

Je 7.6.2014 venku asi třicet stupňů, na obloze pár mraků. Přišla jsem z města a jdu se poprvé vykoupat! Ale ještě se vrátím ke včerejšku a navážu na předchozí článek...

Po dvou hodinách čekání nás konečně nahnali do letištních autobusů, které nás měly přiblížit k letadlu. Autobus se za povyku cestujících rozjel směrem k letadlu, pak se zastavil v půlce a stál.

A stál pět minut. 

A stál deset minut. 

To už se začali cestující rozčilovat a řvát na řidiče ať otevře dveře a nechá nás nadechnout. Ten si jen klepal na čelo, jestli jsme se nezbláznili, když si myslíme, že nám uprostřed letiště otevře dveře. To je přeci protizákonné. 

Mimochodem vybavujete si, jak takový autobus vypadá? Bez sedadel, bez klimatizace, na co taky, převáží přeci jen pár metrů a není třeba jeho vybavenosti. 

Po patnácti minutách se tatínkové malých dětí vzbouřili, že jim omdlívaj manželky a děti, a začali bušit do dveří a skel autobusu, ať nás laskavě pustí, že jsme jak židi jdoucí do plynu (toto je citace). K autobusu se seběhla letištní kontrola a obklíčila autobus, dveře se otevřeli a jeden velice nabroušený tatínek se tam málem porval s klukem ve žluté vestě. 

Z autobusu začali vystupovat i ostatní a uprostřed letiště Václava Havla mezi letadly začali pobíhat naštvaní pánové s ponožkami v sandálech, manželky si zapálili a děti hráli hru, kdo se dotkne nejvíce letadel na letišti. 

Když se na nás vyřítila armáda pánu ve žlutých vestách, poslušně jsme se seřadili a konečně začali nastupovat do našeho letadla. Uf.

Seděla jsem u okýnka a pan pilot nám povídal, nad jakým městem právě letíme, a co můžeme vidět. Byl milý. Stejně tak i letušky a dokonce jídlo bylo poživatelný.

Když jsme konečně v jednu ráno začali klesat, padla na mě totálně únava a taky stres, co když to opravdu byla bouda a žádná práce na mě nečeká... jak jsme dosedli na runway neubránila jsem se slzám. Bylo mi smutno.

Na letišti jsem se ptala všech cestovních agentur, jestli náhodou někdo nejede do našeho hotelu a nevzal by mě do busu. 

Nejede. 

Nevzal. 

Tak jsem si já zvala taxíka. 

Snažila jsem se ho oslnit svou řečtinou. 

Ne taxíka. 

Taxikáře. 

Neoslnila.

Když jsem dojela do hotelu a šla na recepci, pán recepční se ptal, co si přeju. Řekla jsem, že jsem nová animátorka. On na mě, že jsem přiletěla brzy a nemají pro mě pokoj, že musím sedět do rána s nim na recepci. Zase jsem se málem rozbrečela. Když pochopil, že jeho vtípek jsem nepochopila, dal mi klíček od pokoje a popřál hezký pobyt. See you later.

Na hotelovém baru už na mě čekal zmiňovaný Tunisan, který na mě opravdu čekal a opravdu tu práci dostanu. Žádná bouda!

Unaveně jsem došla do pokoje. 

Hm, naštěstí mám srovnání, jak to v takových pokojích pro zaměstnance funguje, takže jsem nepropadla panice, ani když jsem měla na zdi dvaceticentimetrovou ještěrku, ani když jsem zjistila, že okno nejde zavřít (jsem ráda, že mám vůbec okno, a dokonce se skrze jeho špínu dá vidět i na moře!), že v koupelně nemám ani světlo, ani záchodové prkýnko, ani závěs do sprchy. 

Ale mám svůj pokoj, velkou postel, skříň a zrcadlo. Nemůžu si stěžovat.

Ráno v deset jsem měla být nastoupena na prohlídku hotelu a popis práce. Tunisan zaspal, protože včera kalil. Tak jsem se seznámila s Češkama, které tu pracují jako barmanky. Když o hodinu později přišel Tunisan, seznámil mě s tím, jak to tu funguje. Můžu jíst normálně s turisty (božííí, žádný zaměstnanecký blivajz, jako v loni). Ráno si hraju s dětmi, odpo taky a večer s nimi tancuju. Jezdí se jednou týdně na párty do města autobusem, jezdí se na výlety po ostrově, chodí se na karaoke. Co si turisti jen přejí, my jim to umožníme.

Když mě prováděl hotelem a seznamoval s ostatními, rychle se mi vrátila paměť, jací že řekové jsou. Prasáci.

Po o jsem si šla do města koupit něco proti komárům, protože mě málem sežrali večer a na kafi jsem se pro změnu dozvěděla celý milostný život Tunisana. A že by to vydalo na pěknou řádku románů! Ale zatím je fajn. 

Před řekama mě chrání a říká ať si na mě nedovolujou, upozorňoval před kým mluvit a před kým raději mlčet a obeznámil mě s faktem, že lidi si animátorství představují jako flákání a někteří zaměstanci nás nemají rádi. Zítra se dozvím, jak to s tím flákáním je doopravdy...