Unudlený Boeing

Rozloučení s Martinem proběhlo bez sebemenších emocí. Možná jen smíření s faktem, že i kdybychom chtěli zůstat v kontaktu, nevím zcela jistě, jestli v Afgánistánu funguje facebook, natož třeba pošta a pošťáci. Takže jsme si řekli ahoj, dostala jsem sprda, protože mi dal pusu před turistama a to se nesmí, zamávala jsem a sbohem vojáčku, drž se!

O našem dni volna jsme jeli na Prasonisi, kde se střetává středozemní moře s Egejským. Výlet super, řídila jsem celou cestu, a pro jistotu jsem si s sebou nevzala řidičák, protože nejen že bych měla asi -50 bodů za jízdu v protisměru, za překročení povolené rychlosti, za jízdu na červenou, za sprosté nadávání ostatním účastníkům silničního provozu (v tomhle ohledu je moje řečtina excelentní), ale asi by mi ho taky vzali. Tak radši dělám, že ho nemám.

Když jsme dojeli na místo, pohádali jsme se se Sisim, které moře je které a vsadili se o dvacet euro. Vyhrála jsem samozřejmě. Peníze mi nedal samozřejmě. Ale to bylo jen ze srandy.... každopádně náš spor dostal dost velký význam, když do něj zapojil animátory z hotelů okolo nás, barmany, číšníky a všechny, kteří byli ochotni poslouchat naše argumenty. Takže když jsme se večer vrátili z výletu a šli na drink, hádala se celá hospoda. Ráda bych podotkla, že já měla samozřejmě pravdu.

Což mi připomíná úsměvnou historku z diskotéky, kdy jedna slečna z Česka šla za místním Italským DJem a strašně ho prosila: „Please, do you know pomáda? Can you play pomáda? No?“ se smutným výrazem se vrátila, že ten idiot neví, co to je Pomáda, ale nevzdala to a pokusila se v druhém kole na něj vytasit: „ Do you know Trrrrrravolta? Joooohn Trrrravolta?“. Každopádně on nevěděl. Nebo spíš dělal, že neví.

Byli jsme na větší párty ve Faliraki a vytáhli jsme s sebou rodinu Čechů. Brácha, dvě sestry, mamka. Brácha šel na dízu v kostičkované košili (bože proč?), jedna sestra se strašně vopila a pořád se fotila, jako že pije drink, jako že tancuje, jako že flirtuje, jako že se hrozně baví, jako že je děsně vožralá, jako že je děsně střízlivá..... další sestra byla spirituálně založena a cítila nějaké „vlny“, takže se šla projít. Dobrá párty, což. Mamce bylo k šedesáti a bolely ji uši. Ale já jsme si to užila.

Pamatujete si, jak jsem ztratila klíče a dveře mi nejdou zavřít? Místní opravář mi pořád říká zítra, zítra, tak už jsem to vyřešila tak, že tam mám provázek, aby se mi dveře pořád neotevíraly, protože.... jeden den foukal hrozně vítr. 

Taky jsem se zmínila o tom, že mi nejdou zavřít dveře do koupelny, protože by se propadl strop. No takže prostě sedím si na záchodě, pařím hry na mobilu, užívám si svoji chvilku,když v tom zafouká vítr a rozletěly se dveře do pokoje a celý hotel viděl Blondýnu s očima na vrch hlavy, jak se snaží co nejrychleji dostat ze záchodu ke dveřím. Nejvíc mě na tom štve, že jsem fakt měla nahráno dobře v tý hře a kvůli debilním dveřím sem prohrála. Nenaštvalo by vás to?

Už několik let jsem zvyklá dělat dětem chůvu, mámu, tátu, babičku, dědečka, ručník, kapesník,.... to k práci s dětmi prostě patří. Ale přeci jen mi dětské nudle stále připadají nechutné. Včera jsme na minidisco tancovali v kruhu za ruce, když v tom si jedna malá holčička vedle mě otřela holuba jak špagetu do ruky, a tou se zas hezky chytla ruky mojí. Když jsme se pak pustili a já ustoupila o půl metru, ta nudle mezi náma furt visela. A co jsem měla dělat? Letadlo. Není čas zaobírat se nudlí, když vám dvacet dětí čeká na letadlo. Takže jsem dělala unudlenýho boeinga.

A ještě jedna věc, než se zase rozloučím. Donesly se ke mně zvěsti, že se začínáte opět ztrácet ve jménech. Tak abych uvedla vše na pravou míru.... Můj kolega je Sisi. Moje láska z baru je Satiris. Týpek z kuchyně, kterého jsem zase láska já, se jmenuje Dimitris. Zahradník a místní playboy se jmenuje Mirri. Letní láska Martin. Kamarád z loňska Kostas. Kamarád Satrise Andreas. Dj Piero. Barman Stylios. Recepční Jorvos. Pokračování příště.

Letní láska nečekaná, letní láska zbláznila nás

Poslední článek moc pozitivní nebyl, byla jsem (s prominutím) nasraná a potřebovala jsem ventilovat všechno to negativní. Ale hned ten večer se věci daly do pohybu a já prožila úžasný týden... Jak už to tak bývá, když člověk je nejméně připravený, stane se něco nečekaného. Ale od začátku.

Přijelo spoustu nových lidí a všichni byli tak děsně nudníííííí..... každý večer jsme se snažili vymyslet nějakou zábavu, ale všichni byli zaprděný a taky to byli pěkní švindlíři. Když jsme například hráli music quiz, tak Rusáci všechno hledali přes hudební aplikaci, jen aby vyhráli. Když jsme hráli hlavní města, klučina z Dánska používal google a byl pěkně arogantní. Si myslí, že když má dva metry, je svalnatej a fotbalista, tak jako může všechno? S takovým joudou se nehodlám bavit.... i když.... je svalnatej, vysokej a opálenej, tak že bych přivřela očko?

Večer jsme šli na diskotéku s Němcema, s mladým párem, holčině bylo 17 a klukovi 18, ale chovali se k sobě, jak kdyby spolu byli sto let. Ona hysterická žárlivka, on chronickej balič. Dán šel taky s námi a kombinace těhle tří mi stačila na dvacet minut a radši jsem šla spát. Přišla jsem tím o mega drama, kdy se vopilý vrátili ve čtyři ráno, holčina se začala prát s přítelem, že jí podvádí a on vysklil židlí okno. No prostě joudové, naštěstí druhý den odjeli.

Další den jsme šli zase na drink s Čechama a potkali jsme tam i Dána s tátou a bráchou. Přisedli si k nám a já se konečně dozvěděla jeho jméno, když jsem ho velice aktivně představovala všem ostatním. Jak, že se vlastně jmenuješ, ptala jsem se, a on něco zamumlal tím svým přízvukem. Ahá, takže Marcel. Takže přátele a kamarádi, tohle je Marcel, celé české osazenstvo pozdravilo Marcela a já druhý den zjistila, že je to vlastně Martin. No nejsme já blonďatá?

Odpoledne jsem na pláži potkala Satirise. O můůůj bože, jemu to tak slušelo, opálené tělo, úsměv, achh.... myslela jsem, že to bude moje nenaplněná letní láska a ono to nakonec dopadlo všechno jinak. Další den měla rozlučku moje Polská kamarádka (zmínila jsem se o ní v předchozím článku) a opravdu jsem chtěla jít jenom na chvilku. Nikdo nechtěl jít se mnou, tak jsem přemluvila Sisiho a Marcelo-Martin šel s námi. A tady to všechno začalo....

Sisi s námi zůstal asi půl hoďky, my s Marcelo-Martinem chytli slynu a nechtělo se nám jít, tak jsme pili a pili a povídali si a povídali a tancovali a tancovali, a já si všimla, že poprvé po dvou měsících (když nepočítám narozky) si mě začal všímat Satiris tak, že kdykoliv jsem se ohlédla, koukal na mě a na Marcelo-Martina. Dokonce když jsme tancovali, popadl nějaké holky a strašně moc pařil (kolikrát jsme ho přemlouvali, aby šel tancovat s námi a on nemohl, protože byl v práci, ale najednou to jde). Asi v půl čtvrté jsme se rozhodli ukončit náš pivní-gin-tonic maraton a vrátili jsme se do hotelu. Celý večer jsme se spolu s Marcelo-Martinem smáli a zjistila jsem, že to vlastně není zas takový arogantní týpek, ale že je to fajn přátelský kluk. Když jsme odcházeli z diskotéky, Satiris se mohl přetrhnout, aby mi řekl dobrou noc a ujistil se, že zítra příjdu znovu...

Víte maminka mi vždycky říkala, že ať se děje, co se děje, ženská musí mít hezké spodní prádlo. Ale co si budeme povídat, ono tahat se s prsama, jako mám já, není úplně lehký, takže když někam jdu, mám dilema jako Bridget Johnes a řeším pohodlí versus sexy styl. Sportovní podprsenku, ve který budu moc tancovat, nebo normální, ve který když bud tancovat budu se bouchat do hlavy? Ten večer vyhrála sportovní podprsenka (proooooočččč?). Když jsme se s Marcelo-Martinem vraceli do hotelu opojení, zkusila jsem na něj taktiku se sbírkou motýlů u mě v pokoji s Řeckou obměnou „Pojď se podívat do moře na svítící plankton“ A představte si, že plankton tam byl. A svítil. A já se pomalu, jako když jsou ráno na moři malé vlnky a odpoledne se zvětšují, tak stejně tak jsem se začala zamilovávat... pomalu, ale jistě.

Další den jsme se samozřejmě přes den strašně moc nenápadně ignorovali, jakože se vlastně skoro neznáme a večer jsme šli na večeři, zase jako největší kamarádi. Zjistili jsme, že oba máme rádi ten samý druh pizzy (nekažte mi romantiku tím, že budete tvrdit, že Hawai má rád každý druhý, to je prostě osud, chápete).

Následující dny to bylo to samé, přes den profesionálně, jako kamarádi, v noci ruku v ruce procházky a diskotéky. Dokonce jsem totálně odepsala Satirise, když mi Martin dal pusu na baru přímo před ním. A to jsem sama sobě zakázala, jakkoliv navazovat citový vztahy s turisty, protože oni odjedou a žijou dál, jenže pro mě sezóna zdaleka nekončí... I tak jsme každý večer chodili na plankton a na konci týdne už jsme si přestali hrát na „neznáme se“ přes den a chodili se společně koupat a skákat z útesu. A když už jsem u toho útesu...

Před měsícem jsme se Sisim ztratili jedny klíče, naštěstí máme od obou pokojů stejný zámek, tak nám stačily jedny. Jenže to bych nesměla být blonďatá, že jo. Krom toho, že podprsenka má být sexy, rozhodně by měla být i praktická, v mém případě slouží jako peněženka. Pohodlně se tam vejde občanka, peníze,.... všechno co potřebuju. I klíče. No takže kromě toho, že jsem nás ztratila, když jsme šli na útesy, protože jsem samozřejmě šla zkratkou (ano delší, zato horší cesta), kromě toho, že jsem dělala hrozný scény, když jsem měla skočit do moře, tak kromě toho jsem si nechala klíče v podprsence a když jsem se po půl hodině Martinova přemlouvání odhodlala skočit, podprsenka mi spadla a klíče skončili někde na dně Středozemního moře. Plavky jsem zachránila. Klíče ne. Takže mám teď vyvrácený dveře. Další plus do mého útulného pokojíčku.

Včera byl náš poslední společný večer. Martin dnes odjíždí a nastupuje za pár dní do armády. Byl to naprosto skvělej týden a je mi jasný, že se asi už nikdy neuvidíme. Ale člověk musí myslet pozitivně. Letní lásky jsou tu od toho, aby odešly stejně rychle jako přišly. A jsou tu od toho, aby nám ukázali, že i když se někdo jeví jako arogantní idiot, nemusí to tak být. Mimochodem během té soutěže nepoužíval google, ale smskoval. S přítelkyní.

Jednou si dole jednou nahoře

Mám za sebou půlku. Stýská se mi, je mi smutno, a mám strach. Já vím, že to přejde,... vždycky to přešlo. Za prvé, jsem tu sama. Mám akorát Sisiho. Jako je fajn, je moc fajn a všichni si ho chválí, ale prostě vidíme se každý den od rána do noci a krize přicházejí. Je to normální. Jenže někdy z něho jde strach. Když začne mluvit arabsky, dívá se na mě zle a nadává.... bojím se ho. Stejně tak, jako když začne rozebírat to, jak jsou Muslimové nepochopení, a že jsou vlastně to nejlepší na světě a jednou nás stejně všechny zaberou a zabijou, protože jedině oni mají ty správné morální hodnoty a my zbytek světa jsme jen zkažené nic, vykořisťovatelé a ničitelé. A jednou příjde spravedlnost, s nimi a oni nám ukážou, čeho jsou schopni. V tyhle momenty, mám fakt nahnáno.

Za druhé. Jsem tu přes padesát dní a nedostala jsem výplatu. Všichni mají. Hoteloví zaměstnanci, všichni animátoři v okolí, kolegové.... všichni. Jenom já a Sisi pořád nic. Neustále mi říkají důvody, proč že výplatu nemáme. Co mám dělat? Můžu jen čekat a doufat, že se dočkám. I kdybych chtěla hned teď odjet, tak stejně nemám na letenku protože už tu tak dlouho přežívám jen s pár eury, co jsem si přivezla s sebou. Samozřejmě, jsou tu věci, kterými si člověk vydělá bokem. Prodáváme trička, v baru taky nic neutratím, protože pijeme zadara, prodáváme bingo... jenže z toho jsou průsery, protože hotelové manažerce se nelíbí, že bereme prachy od zákazníků a hotel z toho nic nemá. Včera vyhrožovala Sisimu, že ho vyhodí, on si samozřejmě vylil zlost na mě a dneska se zas moc nebavíme. Je na mě naštvanej, že málo prodávám trička. Ale chápete mojí situaci, management hotelu vyhrožuje, že nás vyhodí, když budeme prodávat, výplatu pořád nemáme, a Sisi je na mě naštvanej, že se bojím lidí a neprodávám. Připadám si jako Horst Fuks. A když si koupíte tričko do třiceti minut, kartičku bingo dostanete zadara.

Za třetí, je to pořád to samé. Dokola a dokola. Práce snů? Ale jděte. Každý týden noví lidé, každý týden ty samé rozhovory, ty samé aktivity. Od rána do večera být v pozoru, usmívat se. Neusmívám se? Jsem poslaná do pokoje ať se uklidním a vrátím se zas happy. Mluvím s někým moc dlouho? Dostanu vynadáno, že se moc bavím. Pět minut maximálně, nejlépe tři minuty. Někdy závidím holkám za barem, že mají směny v kuse. Osm hodin v kuse a pak konec a šmitec. Já mam tři hodiny ráno, tři hodiny odpoledne, minimálně tři hodiny večer, když se někam jde je to až sedm hodin. Ve dnech, kdy jdeme s hosty ven se můj hodinový plat počítá v řádech několik desítek centů na hodinu. Ale nesmíš se zastavit.

Jinak je to samozřejmě bezvadná zkušenost. Začínám mluvit německy bez toho, abych se zasekla u každého druhého slova, italsky už taky zvládnu jednoduchou konverzaci, řecky už se bavím o základních věcech bez problému (ne sice ve větách, ale myslím si, že je to docela pokrok i tak). Z okna vidím moře, před dveřma mi roste palma, sluníčko hřeje (většinou až moc), šnorchluju, můžu chodit do klubu... Píšete mi, že je to o moc lepší než v loni. Co se týče pracovní náplně, tak ano. Co se týče ubytování tak ano (kromě toho, že nemám tu klimatizaci). Ale v loni nás bylo sto zaměstnanců a vždycky se našel někdo, kdo pokecal, sedl si na kafe. Nás je tu dvacet, s tím, že se bavím akorát se Sisim a s tím kuchařem, co mě zval na rande. No bavím. Máváme na sebe, protože anglicky neumí.

Všechno je to o lidech. Minulý týden, bych vám řekla, že nechci odjet. Fakt tak super parta... tento týden jsou hrozně nudný. Věřím, pevně doufám, že zas přijede banda, která mi dá energii a já tu vydržím do konce.

No a teď něco málo k pobavení. Máme tu jednoho klučinu (je mu 23), který má lehčí formu autismu. Je přátelský a nadšený do všech sportů, akčoli nikdy vlastně netuší, co se bude dít. Jediný problém je, že jeho rodina ho tu nechává úplně napospas všemu. Nikdo mu neřekne, že jdou jíst a tak třeba celý den nejí. Nebo se prochází... teda spíš běhá půl dne okolo bazénu. Sám. Ale on si vždycky někoho našel, komu povídal o míchačkách a stavebních pracích. Jeden večer, se banda Čechů šli koupat do bazénu a on zůstal s nimi (jeho rodina už dávno spala, nestarajíc se, kde syn je). Když k bazénu přilezli kočky, varovala jsem ostatní ať na ně nešahají, že mají blechy. Na což jeden vtipálek opojený pivem řekl, že furt lepší než filcky. To ovšem bylo něco pro našeho kamaráda.... se zájmem se ptal, jeslti jsou blechy přenosné vzduchem, jestli ho pustí s blechama do letadla a jestli to nemůže chytit jeho rodina. A co že sou to ty filcky? Nemůže moje rodina dostat filcky? Já se půjdu zeptat táty, co to ty filcky jsou.....

Vysvětlili jsme mu, ať se neptá, že je to speciální druh blech a že se nemusí rozhodně bát.... s odpovědí byl spokojen a zas se jal slova, aby nám povídal o míchačkách.

Včera jsme byli ve Faliraki řešit zas nějaký „jánevimcojemitojednousmívejseamavej“ a byli jsme na milkshakeu. Normálně, ten pan barman měl děsně velký prsa. Furt jsem na ně musela koukat. Bylo to fascinující... zajímalo by mě, jestli ho třeba nebolí záda. Fakt jsem takového prsatého muže ještě neviděla.

Večer jdu na rozlučkovou párty jedné slečny, se kterou jsem se tu seznámila. Jen co jsem se seznámila, odjíždí zpátky do Polska... to tu fakt budu až do konce sama?

A máte v Československu moře?

Omlouvám se všem přátelům a věrným i nevěrným čtenářům za stagnaci publikování článků. Dnešním dnem jsem tu 47 dní a začínám už být trochu unavená, takže když zrovna neřeším můj eventuální odlet domů, hádky, problémy, necpu se rybama, neplavu v moři, nelovím ryby, nejezdím na prkně, nečtu, nejezdím na výlety, neučím se jezdit na skůtru, nebo nesedím na kafíčku, tak spím. No řekněte, nezní to náročně? Každopádně jsem se konečně opět dostala k počítači, odpověděla na mejly, zprávy, upozornění, a nebojte, žiju, jsem celá! Díky všem, kteří se strachovali a psali, omlouvám se ještě jednou za prodlevu a teď už konečně ven s tím, co se vlastně za tu dobu stalo....

Předminulý pátek, tak jako každý pátek, jezdíme nočním párty busem na akci. Poskládáme skupinu turistů z hotelu a v půl dvanácté večer jedeme na párty. Tehdy jsme jeli do Faliraki. A popravdě mě to moc nebavilo. Dala jsem si čtyři drinky, trochu tancovala, diskutovala, ale žádná mega zábava to nebyla. Takže když jsme se ve čtyři ráno vraceli do hotelu, hrozně nadšeně jsem přemluvila ostatní ať pokračujeme do dalšího baru u nás ve vesnici, kde pracuje můj vyvolený, abych si zvedla náladu. Sisi moc nadšený nebyl, vlastně nebyl nadšený vůbec, protože mi nedošlo, že řidič autobusu (chápete, i s prominutím debilní řidič autobusu je v pavučině mafiánů) je kámoš majitele disco, z které jsem odjeli, a že není košér aby nás jejich autobus odvezl na další disco. Ale kdo to mohl tušit? No nic, to byla první bota, kterou jsem ten večer provedla... vlastně druhá, protože v tom klubu předtím se nedalo dýchat a já odešla na chvíli ven, což jsem dostala vynadáno, že nedostatečně bavim turisty a místo toho jsem venku. No takže druhý kiks byl s řidičem, ale i přesto jsme šli do Statusu, kde bylo mrtvo, ale nám to nevadilo a společně se Satirisem (anoooo) jsme kalili místní Sambuku (nechutný) a mojito. Zjistila jsem, že tu žije už od mala, že přítelkyni nemá, protože jí nepotřebuje (jooo každý týden můžu mít novou, na co přítelkyně, a má pravdu ten chlapec, to rozhodně). V půl šesté ráno nás přijel vyzvednout Sisi, že je čas jít, no a nějak jsme si prostě nerozuměli, protože nám se jít nechtělo a jeho to už tak rozpálilo, že mi řekl, že jsem nezodpovědná, a že mě vlastně strašně nesnáší a že jsem falešná.

Ok. V půl sedmé jsem šla spát s tím, že mi každou hodinu pípal mobil s esemeskou, jak moc jsem špatný a falešný člověk.

Tak jsem se s ním celou sobotu nebavila, on mi pořád psal, na facebooku, na mobil, vrhal na mě nenávistné pohledy. Vyvrcholilo to tím, že napsal, že už nejsme přátelé ať nepočítám s tím, že je animace nějaká sranda, že od zítřka se bude chovat jako můj velký šéf a zařídí, aby se ta práce pro mě stala peklem. Něco v tom smyslu. Neumí anglicky perfektně a když se rozčílí mluví spíš arabsko anglicky. Tak jsem to vzala vážně a druhý den jsem ho totálně ignorovala a chovala se více než profesionálně. To ho ovšem vytočilo ještě víc. Proč se jako nesnažím být kámoš? Takže asi po 36 hodinách nebavení se za mnou přišel, že ho nebaví se nebavit a že mu chybím a že se chce kámošit. A tím skončila naše hádka, kdy mě málem vyhodil, vynadal mi že jsem mu řekla, že pojedu domů, když ho moje přítomnost tak irituje, napsal mi sto zpráv, přičemž jsem mu odpověděla na jednu, že nesouhlasím s tím co píše, omluvil se mi, řekl, že se chce kámošit a že vše bere zpět. Takže tak. Trochu zamotaný? Inu, ono to bylo celé tak trochu zamotané, že ani já sama jsem se v tom nedokázala orientovat.

V ten termín tu byla skvělá parta z Ruska. Nejsem typ člověka, který by bral lidi podle toho odkuď jsou, ale po měsíci tady jsem začínala mít averzi na všechny z Ruska. Opilí od rána, děti rozmazlené, nevychované, všichni hlasití a sprostí. Ale tahle parta? Ta byla fakt skvělá. Byli to tři kluci a jedna holčina okolo dvaceti pěti, byli z Petrohradu a byli pro každou srandu. Zapojovali se, bavili se, snažili se mluvit anglicky, i když jim to moc nešlo (ale snaha se cení o to víc), všechno s námi podnikali. Udělali jsme společně výšlap na místní kopec na západ slunce (ten samý den, co jsme se nebavila se Sisim, mimochodem to mi taky vyčetl, že jsem ho nevzala sebou). Šli jsme celá parta ještě s Čechama kozí stezkou, a i když někteří v půlce odpadli, nakonec jsme společnou podporou dostali na rchol všechny a užili si neskutečný pohled na půlku Rhodosu a západ slunce. Tyhle chvíle, ty fakt stojí za to žít.

Cestou nazpátek už jsme šli potmě a něco mě kouslo. Myslela jsem si, že to byl komár, tak jsem to neřešila, ale po třech dnech mi začalo z nohy něco černého trčet. Když jsem půl hodiny se snažila pinzetou to vyndat, vytáhla jsem čtyřcentimetrový černý trn. Nechutný. Nic mě teda nekouslo, jen sem si zabodla něco do nohy. Hnisá to doteď, doufám, že to není třeba hadí zub. Ne kecám, byl to trn.

Asi před třemi týdny tu byl jeden kluk v mém věku, byl super, pokecali jsme a byla jsem ráda, že tu mám nějakého vrstevníka. Když odjížděl, řekl mi, že stejně zapomenu, že přijede někdo jiný, a nemá cenu si nalhávat, že si ho budu pamatovat. Víte, není to pravda. Každý týden jsou tu stovky a stovky turistů, někteří přijedou a odjedou bez sebemenších emocí. Ale vždycky se tu najde někdo, kdo pro mě ten týden znamená rodinu, nejlepší kamarády a domov. A vím jistě, že na ně nikdy nezapomenu. Ať už teď mluvím o dětech, které si se mnou hráli od rána do večera a po nocích jsme popíjeli drinky s jejich rodiči, nebo právě party kamarádů, které mě zvou do svého rodného města. Možná že se neuvidím se všema. Možná, že všechny ty návštěvy neproběhnou. Ale to neznamená, že někdy zapomenu. To platí i pro Ruskou partičku, Italskou, Německou.... jsem zvaná do Milána, Berlína, Petrohradu... a já pojedu. Fakt.

A když jsem u těch milých cizinců.... jedna Italka se velice zajímala, zdali máme v Československu moře. Tak jsem jí řekla, že ano, jmenuje se Mácháč a patří k Severnímu oceánu.

Když odjela tedy tahle ruská partička, bylo mi tak nějak smutno, že jsem zas sama. Ten samý den přijeli noví turisti a mě čekal zatím ten nejlepší týden tady. Tak například, byla jsem pozvaná do rybí restaurace na hostinu za 200 euro. V životě jsem neviděla tolik druhů ryb a mořských plodů a všechno to bylo pro nás. Měla jsem lososa a kalamáry a chobotnici, a saláty, a oni měli mušle (ty už já po poslední zkušenosti, nemůžu ani cítit).

V den volna jsem jeli do Rhodosu nakupovat a koupat se. Tři na jednom skůtru. Plus hromada tašek.

Červenou na semaforu tu nikdo neřeší, a když je fronta, vjede se na chodník a objede se křižovatka po chodníku. Jednosměrky? Hahahah. Zákaz odbočení? Hahaha. Já už jsem zvyklá, ale kamarádka z toho byla fascinovaná. Jediný pokyn byl drž se a užívej si. A celý den jsme si parádně užili!

Ten večer jsme jeli na soukromou techno párty na pláž, která se konala v jeskyni a před jeskyní mezi mořem a skálou byl tanenčí parket, bar byl postaven právě v jeskyni a sedělo se na rýzným výstupcích na dekách a polštářích, ve větru kromě techna hráli zvonkohry a z pláže byly slyšet vlny. Atmosféra nepopsatelná. A ono ostatně celý večer byl nepopsatelný...

Holky s kterými jsem tam jela, měli hlaidnku už když nastupovali do taxíka k Andreasovi, a který z toho byl chudák vykolejený, když na něj celou cestu volali: „Alechandro vyfoť nás.“. Marně se jim snažil vysvětlit, že řídí, a že to není úplně možné. Taky se snažil vysvětlit, že okýnka jsou zablokovaná z toho důvodu, že běží klimatizace, na to mu holky řekli, že teda vystupujou, což ho tady trochu vyděsilo, protože jsme zrovna jeli sto dvacet po hlavní. No ani se nedivím, že na cestu zpět pro nás poslal kolegu. A myslím, že kolega ho bude proklínat celý život. Protože jestli tam jeli holky v náladě, tak nazpátek už jsme se vraceli všechny trošku omámené. Některé z nás víc, některé méně.... některé si to třeba vůbec nepamatují. Ani to, že jedna z nich zapomněla nohu venku, když nastupovala do taxíku a usla hned jak dosedla, s tím že ta noha nešla dovnitř prostě dát. Když jsme ji probudili (holčinu i nohu), dostala blicí pytlík, ve kterém nakonec taky usla, a chudák taxikář ji musel tahat až na hotelovou recepci, kde řekla, že bydlí v pokoji osm osm osm (Náš hotel má pokoje 1-350). Takže povedená párty!

Druhý den byla naplánovaná oslava narozek. Ve statusu. Vytáhla jsem svou záložní rodinu v počtu 30 lidí a v tuhle chvíli to pro mě byla jednoznačně nejlepší narozeninová oslava. Trochu mě zklamalo, že holky z hotelu, které jsem zvala deset dní předem nedorazily ani jedna, a ze sedmi mi popřáli dvě, ale dozvěděla jsem se, že mě nemají rádi kvůli toho, že jsem animátor, tak asi nemá cenu to řešit.

Každopádně zpět k oslavě! Původní plán přinést drink o půlnoci nevyšel, jsem přeci v Řecku, tam mají času dost. Ale i přes zpoždění to bylo mega překvápko. V půl jedné se od Dj boxu ozval narozeninový song, a z baru ke mně šel zpívající Satiris s pětilitrovým kýblem drinku a za ním Andreas (další barman) s dortem: „Happy birthday Klara“. To vše jsem dostala jako dárek od baru. Plus pozor pozor, první blahopřející byl Satiris, který mi dal hudlana na pusu (od té doby jsem asi na deset minut oněměla a jen jsem se usmívala jak blbec). Objal mě, a držel okolo pasu, když jsme dělali společnou fotku. A za celý večer jsem dostala ještě dalších x pus od něj (k pokračování se dostanu později).

Když jsem dostala hromadu gratulací, rozkrájela jsme dorta (bohužel na všechny nevyšel, ale i když jsem měla jednu lžící, byl výborný), společně jsme se pustili do kýble (o můj bože, druhý den jsem měla v krvi ještě minimálně tři promile) a šli jsme tancovat. První na parket, pak na bar, atmosféra prostě taky neskutečná. Nějak k ránu (kolik bylo?) jsme se s posledními přežívšími vraceli do hotelu (na rozloučenou mi Satiris řekl, že se na mě těší zítra, nebo mi to taky možná neřekl, vzpomínky jsou rozmazané), vloupali se do jiného hotelu s tím, že jsme děsně nenápadně předstíral, jako že tam patříme, ale byli jsme sami tak vyděšení, že jsme radši utekli, a pak se šli koupat do moře, a plný moře bylo svítícího planktonu.

Ráno jsem byla pořád happy, a celý den šel tak skvěle, že jsme večer šli zase do Statusu, a Satiros se vrátil ke svému postoji ke mně, jako před narozeninama. Hm. Možná je to tím, že jsem mu strašně moc vtipně místo kalispéra (dobrý večer) řekla kalisperma. Ale já to řekla potichu, třeba to neslyšel... Stejně dal mi pusu a dal a dal dal a všichni to viděli a už to nevrátí zpět!

Včera nastal den pláče, když mi moje náhradní rodina odjela. Poprvé jsem brečela, když odjížděl autobus. Ten týden byl prostě skvělý....

V těchto dnech je běžná teplota ve stínu 36 stupňů. Už mi ani není vedro, dokonce jsem si i přestala stěžovat na to, že nemám v pokoji klimatizaci, ale jen ventilátor, který velice efektivně čeří zatuchlý vzduch v pokoji ze zabedněným oknem. Už se nepozastavuji nad tím, že den ode dne se strop v koupelně propadá víc a víc, a jediné, co ho ještě drží nad zemí jsou dveře, které je tím pádem nemožné zavřít. Problém s neexistujícím záchodovým prkýnkem řeším střídáním pohodlí na veřejném záchodku avšak s absencí soukromí a s nepohodlím mého záchodku s výhodou soukromí.

Minulý týden se mi podařilo odbednit okno. Byla to chyba. Něco mi skočilo do pokoje a v koutě to tři dny vydávalo divné zvuky. Bojovala jsem s myšlenkou najít to a dát to ven, jenže strach z toho, co to může být mi to nedovolil. Teď už mi pokoj necvrká, tak předpokládám, že to umřelo. Nebo mi to ve spánku vlezlo do pusy a snědla jsem to.

Dnes jsem byla na wakeboardu. Všem jsem tvrdila, že to umím. Ani jsem se nepostavila a ztratila jsem piercing. A taky mě něco kouslo do zadku. Asi želva.

Dnes a zítra má přijet čtyřicet a čtyřicet lidí... jsme zvědavá, co mě čeká. Mimochodem Mini club? Myslela jsem, že už to nemůže být horší, ale nějaké tvořivé dítě přilepilo připínáčky na zeď a asi zkoušelo dělat fakíra s napichováním na ně. Karty jsou ukousané (dítě se satanem v těle?). Jako vážně. Prostě jsou vykousaný. Asi tu někomu to jídlo fakt nechutná....

Blondýna končí?

Napsala jsem tří stránkový článek a všechno se mi smazalo a neuložilo. 

Skvělý. 

Každopádně je to tu teď dost napínavý, málem už jsem dnes seděla v letadle směr sladký domov. Pořád to není vyřešený, ale tenhle týden to tu ještě snad doklepu a pak se uvidí. 

A co že se stalo? 

Dnes nebo zítra podám celou zprávu. 

Zatím vás zdraví vaše skorobezpráce mafiányzavdažďěná špatnáanimátorka Blondýna!

Pomsta mafiána aka Blondýna Nektarinková

Víte, člověk se učí. 

Pořád a pořád. 

A nejlíp tím, že si nabije čumák. 

To je věc známá. 

Někteří z vás vědí, že jsem měla strach, že mě nechá jeden z mafiánů přejet skútrem tak, aby to vypadalo jako nehoda. 

Proč? 

Inu, já bych se mu ani nedivila. Řekněme, že mafián má pod sebou hotel s pěti sty turisty. A hotel potřeboval animátory. Tak si je sehnal. Jenže já hloupá a naivní jsem místo toho, abych s prominutím držela hubu a krok, tvrdila, že znám jednu úžasnou animátorku, která se pro práci perfektně hodí. 

A on mi věřil. 

A já zas věřila jí, že přijede. 

Takže on zrušil ty animátorky, co si dohodl a společně jsme věřili, že přijede ta moje kamarádka. Hahahahaha. 

Já se mu fakt nedivím, že byl naštvanej, když mu Sisi v den jejího potencionálního příjezdu řekl, že nepřijede. 

Fakt se nedivím, že už se mnou není kamarád, když byl čtrnáct dní v plném hotelu sám, než někoho našel. 

Fakt se mu ani nedivím, že o mě, jako pomstu, začal všem v našem městečku tvrdit, že spím zas s jiným mafiánem, který má sto padesát kilo a jmenuje se Nektarius a tím mi zajistil, že se se mnou nebaví nikdo, protože se všichni Nektarinky bojej. 

Nedivím se. 

Spíš se divím, že mě fakt nenechal přejet. A jsem poučená. 

A taky pobavená představou, že fakt někdo věří, že s Nektarinkou.

Ještě předtím, než si mě místní spojili s Nektarinkou, tak si představte, že jsem zase o kus postoupila v komunikaci se Satirisem (a tím sem taky asi skončila). Když jsme si podávali ruce, držel mě asi deset sekund a hluboce se mi díval do očí. Trochu jsem se bála, jestli třeba nemám něco na obličeji, nebo rozmazaný oko, ale pak jsem to kontrolovala na záchodě a pohodě, takže fakt koukal do očí.

Mimochodem moje rande s kuchařem, které dopadlo, tak jak dopadlo, tedy vožralá blondýna, zanechalo v kuchaři asi pocit křivdy, protože hned druhý den pozval jednu z našich barmanek a líbal se s ní na diskotéce. Myslím, že je spojovalo to, že ani jeden neuměl anglicky. Tak si povídali jinak. Taky bych to chtěla uplatnit třeba se Satirisem, tenhle druh komunikace, ale s naší rychlostí se možná za měsíc zeptám, jak se má.

Účastníci zájezdu, ať už ten film máte nebo nemáte rádi, jsou pravdiví. Každý turnus jiní lidé, ale tak moc stejní. Vždycky se tu najde typická rodinka s igelitkama od vietnamců, stěžující si na klimatizaci, která chladí moc, nebo málo, na moře, které je moc klidné, nebo moc divoké, na bazén, který je buď prázdný nebo plný lidí. 

Pak jsou tu páry, které jsou poprvé na dovolené a jsou z toho strašně vyplesklý. Kluk se spálí první den, a celý týden chodí v bílém tričku, holčina si koupi falešný conversky a jedou domu s tím, že si jich všimnu až u odjezdu a ptám se, kde vlastně celý týden byli. 

Další kategorie, lidi po rozvodu. Za ten měsíc jsem si vyslechla už tolik příběhů o rozvodů že bych se mohla stát rozvodovým právníkem, protože paragrafy znám už nazpaměť. 

Pak jsou tu lidé s nemocí. To jsou smutné příběhy na stranu jednu, na stranu druhou inspirací, že člověk se opravdu nesmí vzdávat a bojovat. 

Za ten měsíc jsem poznala lidi, co se pokusili spáchat sebevraždu, oběti domácího násilí, lidi s rakovinou, lidi přeoperované z mužů na ženy a naopak, homosexuální páry, násilnické páry, páry na líbánkách, páry, které jeli na dovolenou s vidinou, že zachrání manželství a přišli na to, že už zachránit nejde. Vegetariány, vegany, masožravce, lovce, myslivce, celebrity, sportovce, právníky, architekty,.... ti všichni si přijeli odpočinout, aby nabrali sílu do boje, který je čeká zpět až se vrátí. 

Mě se moc líbí na této práci poznávat nové lidi. Miluju to. Jenže spoustu lidí mi povídá své příběhy a vyžaduje odpověď na otázky, na které já prostě nevím co říct. A z toho je mi smutno.

Ze začátku byly články více vtipné, teď se schyluji k jisté patetičnosti, ale doufám, že mi čtenáři odpustí. Tahle práce u moře, tak ta rozhodně není, co se týče financí ohodnocena nějak skvěle. Dokonce ani dobře. Ale je to moje rozhodnutí tu být. Nikdo mě nenutil, nikdo mi neřekl ať to dělám. Sama jsem se rozhodla. A tak to má být s každou prací, kterou člověk dělá Ať ji dělá protože chce, nebo kvůli penězům, mě je to jedno, ale pokud chce svou práci dělat dobře, nemělo by to na něm být vidět. Jestli je něco, co nesnáším, tak je to sebelítost. A sebelítost je druhé jméno děvčat servírek. Každý den mi zákazníci říkají, jak jsou ty holky chudáci, že mají tak málo peněz a tolik práce. Jako prosím? Stěžovat si zákazníkům, že je výplata malá? A co si tím chtějí dokázat? S každým dalším člověkem, který mi řekne, jaký jsou chudinky se mi v kapse zatínaj pěsti. 

Je to jejich volba. Nemusí tu být.

Jinak jsme byli na beach party a byla naprosto úžasná a perfektní! 

Musím říct, že mít sluneční brýle na motorce v Řecku není jen otázkou stylu, nýbrž ochrany. Představte si, že mi včera do voka narazilo saranče. Kromě toho, že jsem začala ječet a vrtět s celou motorkou, a Sisi dostal kvůli mně málem infarkt, zbyla mi po srážce na skle nožička. Sarančí nožička. Nechutné.

Taky jsme se byli potápět a lovit mušle. Bylo to bezva až do tý doby, co jsem je položila v pokoji na stůl, šla na večerní program, a když jsem se po několika hodinách vrátila, mušle byly na druhé straně pokoje a z nich už čouhala jen uschlá klepítka krabů.

Vopilá blondýna

Řecká jména. Ach jak ta jsou kamenem úrazu. Máme na recepci strašně moc příjemné recepční. Jsou dvě, které se přes den střídají. No a jedna se jmenuje asi JHSuihndudddiausina. Docela složitě na zapamatování. Tak má přezdívku. Jsem fakt špatná na pamatování si jmen. Ale musím uznat, že splést si Vula a místo toho všem tvrdit, že recepční Vulva je nejlepší, to je opravdu blonďaté i na mě. A jak jsem ještě všem skálopevně tvrdila, že opravdu je to Vulva, že je to typické Řecké jméno. Achjo.

Poprvé jsem se tu opravdu opila. Ale musím sama sebe bránit, že jsem fakt měla důvod. Víte, jak jsem psala, že jediný, kdo tu o mě jeví zájem je kuchař? No tak kuchař mi posunkama naznačil, že bychom si mohli vyrazit na drink jako přátelé. Řekla jsem si proč ne, pořád jsem někde s hosty, aspoň si odpočinu. Věděla jsem, že neumí anglicky, ale přeci jen jsem doufala, že aspoň trochu aspoň malilinkato umět bude. Netušila jsem, že jeho angličtina je ještě horší než moje řečtina (rozuměj, řecky umím základní fráze, jako kdo jsem a co dělám plus hromadu nadávek, on umí anglicky jenom ty základy). No tak jsme jeli do bar street, sedli jsme si baru a mlčeli. Mlčeli jsme a mlčeli. Tak jsem pila a pila. Snažila jsem se být vtipná, ale on by se smál i kdybych mu povídala o tom, jakmi umřelo štěně, protože nerozuměl ani ň. Tak jsem pila a pila. A tančila na baru. A uklouzla jsem a smála se. Pak mě odvezl do hotelu. Usla jsem v koupelně, když jsem si čistila zuby. Ráno v šest mě probudilo sluníčko, tak jsem se přesunula do postele. No řekněme, že celý následující den mi nebylo úplně nejlíp.

O našem volnu jsem řídila skůtr a bacha jako, vytáhla jsem to až na rychlost 70 km/h, jsem fakt drak. Byli jsme v Lindosu, bylo asi sto stupňů, vypotila jsem tisíc litrů, pohladila si osla a vyslechla si historii oslů na Rhodosu. Představte si, že první auto zde bylo až v roce 1965. Do té doby jen osli. A viděli jsme spoustu koz. Všude. Na silnici, na stromech, na skalách,....

Den předtím jsme měli zase porouchaný skůtr. Pospíchali jsme, ale Sisi musel počkat, než si pro skůtr přijede někdo ze servisu. Tak jsem musela jet stopem. Celou dobu, co jsme stáli okolo jezdili spanilí Řekové, jen co jsem začala stopovat, silnice byla prázdná, až po chvíli jela okolo nějaká polovrakovitá dodávka s bezzubým řidičem. No neměla jsem na výběr, nasedla k němu a bála se, že buď se to auto rozpadne dřív, než dojedu do hotelu, nebo mě on odveze někde na farmu a sní. Nesnědl. A dojeli jsme. Uf.

Jo a nejsem žádná pitomá chůva. Někteří hosti si pletou animátora s hlídačem krav. Nejsem tu od toho, abych hlídala 24 hodin děti a rodiče si mezitím válely šunky. Dneska na mě nějaká maminka zkoušela, jak si na tý dovolený vůbec neodpočinula, a jak hraju hry akorát se staršími dětmi. Ano to je fakt, ale když mám pět starších a jedno mladší, tak je program uzpůsoben těm pěti a ne tomu jednomu.