Mám
za sebou půlku. Stýská se mi, je mi smutno, a mám strach. Já vím,
že to přejde,... vždycky to přešlo. Za prvé, jsem tu sama. Mám
akorát Sisiho. Jako je fajn, je moc fajn a všichni si ho chválí,
ale prostě vidíme se každý den od rána do noci a krize
přicházejí. Je to normální. Jenže někdy z něho jde strach.
Když začne mluvit arabsky, dívá se na mě zle a nadává....
bojím se ho. Stejně tak, jako když začne rozebírat to, jak jsou
Muslimové nepochopení, a že jsou vlastně to nejlepší na světě
a jednou nás stejně všechny zaberou a zabijou, protože jedině
oni mají ty správné morální hodnoty a my zbytek světa jsme jen
zkažené nic, vykořisťovatelé a ničitelé. A jednou příjde
spravedlnost, s nimi a oni nám ukážou, čeho jsou schopni. V tyhle
momenty, mám fakt nahnáno.
Za
druhé. Jsem tu přes padesát dní a nedostala jsem výplatu.
Všichni mají. Hoteloví zaměstnanci, všichni animátoři v okolí,
kolegové.... všichni. Jenom já a Sisi pořád nic. Neustále mi
říkají důvody, proč že výplatu nemáme. Co mám dělat? Můžu
jen čekat a doufat, že se dočkám. I kdybych chtěla hned teď
odjet, tak stejně nemám na letenku protože už tu tak dlouho
přežívám jen s pár eury, co jsem si přivezla s sebou.
Samozřejmě, jsou tu věci, kterými si člověk vydělá bokem.
Prodáváme trička, v baru taky nic neutratím, protože pijeme
zadara, prodáváme bingo... jenže z toho jsou průsery, protože
hotelové manažerce se nelíbí, že bereme prachy od zákazníků a
hotel z toho nic nemá. Včera vyhrožovala Sisimu, že ho vyhodí,
on si samozřejmě vylil zlost na mě a dneska se zas moc nebavíme.
Je na mě naštvanej, že málo prodávám trička. Ale chápete mojí
situaci, management hotelu vyhrožuje, že nás vyhodí, když budeme
prodávat, výplatu pořád nemáme, a Sisi je na mě naštvanej, že
se bojím lidí a neprodávám. Připadám si jako Horst Fuks. A když
si koupíte tričko do třiceti minut, kartičku bingo dostanete
zadara.
Za
třetí, je to pořád to samé. Dokola a dokola. Práce snů? Ale
jděte. Každý týden noví lidé, každý týden ty samé
rozhovory, ty samé aktivity. Od rána do večera být v pozoru,
usmívat se. Neusmívám se? Jsem poslaná do pokoje ať se uklidním
a vrátím se zas happy. Mluvím s někým moc dlouho? Dostanu
vynadáno, že se moc bavím. Pět minut maximálně, nejlépe tři
minuty. Někdy závidím holkám za barem, že mají směny v kuse.
Osm hodin v kuse a pak konec a šmitec. Já mam tři hodiny ráno,
tři hodiny odpoledne, minimálně tři hodiny večer, když se někam
jde je to až sedm hodin. Ve dnech, kdy jdeme s hosty ven se můj
hodinový plat počítá v řádech několik desítek centů na
hodinu. Ale nesmíš se zastavit.
Jinak
je to samozřejmě bezvadná zkušenost. Začínám mluvit německy
bez toho, abych se zasekla u každého druhého slova, italsky už
taky zvládnu jednoduchou konverzaci, řecky už se bavím o
základních věcech bez problému (ne sice ve větách, ale myslím
si, že je to docela pokrok i tak). Z okna vidím moře, před dveřma
mi roste palma, sluníčko hřeje (většinou až moc), šnorchluju,
můžu chodit do klubu... Píšete mi, že je to o moc lepší než v
loni. Co se týče pracovní náplně, tak ano. Co se týče
ubytování tak ano (kromě toho, že nemám tu klimatizaci). Ale v
loni nás bylo sto zaměstnanců a vždycky se našel někdo, kdo
pokecal, sedl si na kafe. Nás je tu dvacet, s tím, že se bavím
akorát se Sisim a s tím kuchařem, co mě zval na rande. No bavím.
Máváme na sebe, protože anglicky neumí.
Všechno
je to o lidech. Minulý týden, bych vám řekla, že nechci odjet.
Fakt tak super parta... tento týden jsou hrozně nudný. Věřím,
pevně doufám, že zas přijede banda, která mi dá energii a já
tu vydržím do konce.
No
a teď něco málo k pobavení. Máme tu jednoho klučinu (je mu 23),
který má lehčí formu autismu. Je přátelský a nadšený do
všech sportů, akčoli nikdy vlastně netuší, co se bude dít.
Jediný problém je, že jeho rodina ho tu nechává úplně napospas
všemu. Nikdo mu neřekne, že jdou jíst a tak třeba celý den
nejí. Nebo se prochází... teda spíš běhá půl dne okolo
bazénu. Sám. Ale on si vždycky někoho našel, komu povídal o
míchačkách a stavebních pracích. Jeden večer, se banda Čechů
šli koupat do bazénu a on zůstal s nimi (jeho rodina už
dávno spala, nestarajíc se, kde syn je). Když k bazénu přilezli
kočky, varovala jsem ostatní ať na ně nešahají, že mají
blechy. Na což jeden vtipálek opojený pivem řekl, že furt lepší
než filcky. To ovšem bylo něco pro našeho kamaráda.... se zájmem
se ptal, jeslti jsou blechy přenosné vzduchem, jestli ho pustí s
blechama do letadla a jestli to nemůže chytit jeho rodina. A co že
sou to ty filcky? Nemůže moje rodina dostat filcky? Já se půjdu
zeptat táty, co to ty filcky jsou.....
Vysvětlili
jsme mu, ať se neptá, že je to speciální druh blech a že se
nemusí rozhodně bát.... s odpovědí byl spokojen a zas se jal
slova, aby nám povídal o míchačkách.
Včera
jsme byli ve Faliraki řešit zas nějaký
„jánevimcojemitojednousmívejseamavej“ a byli jsme na
milkshakeu. Normálně, ten pan barman měl děsně velký prsa. Furt
jsem na ně musela koukat. Bylo to fascinující... zajímalo by mě,
jestli ho třeba nebolí záda. Fakt jsem takového prsatého muže
ještě neviděla.
Večer
jdu na rozlučkovou párty jedné slečny, se kterou jsem se tu
seznámila. Jen co jsem se seznámila, odjíždí zpátky do
Polska... to tu fakt budu až do konce sama?
Žádné komentáře:
Okomentovat