A máte v Československu moře?

Omlouvám se všem přátelům a věrným i nevěrným čtenářům za stagnaci publikování článků. Dnešním dnem jsem tu 47 dní a začínám už být trochu unavená, takže když zrovna neřeším můj eventuální odlet domů, hádky, problémy, necpu se rybama, neplavu v moři, nelovím ryby, nejezdím na prkně, nečtu, nejezdím na výlety, neučím se jezdit na skůtru, nebo nesedím na kafíčku, tak spím. No řekněte, nezní to náročně? Každopádně jsem se konečně opět dostala k počítači, odpověděla na mejly, zprávy, upozornění, a nebojte, žiju, jsem celá! Díky všem, kteří se strachovali a psali, omlouvám se ještě jednou za prodlevu a teď už konečně ven s tím, co se vlastně za tu dobu stalo....

Předminulý pátek, tak jako každý pátek, jezdíme nočním párty busem na akci. Poskládáme skupinu turistů z hotelu a v půl dvanácté večer jedeme na párty. Tehdy jsme jeli do Faliraki. A popravdě mě to moc nebavilo. Dala jsem si čtyři drinky, trochu tancovala, diskutovala, ale žádná mega zábava to nebyla. Takže když jsme se ve čtyři ráno vraceli do hotelu, hrozně nadšeně jsem přemluvila ostatní ať pokračujeme do dalšího baru u nás ve vesnici, kde pracuje můj vyvolený, abych si zvedla náladu. Sisi moc nadšený nebyl, vlastně nebyl nadšený vůbec, protože mi nedošlo, že řidič autobusu (chápete, i s prominutím debilní řidič autobusu je v pavučině mafiánů) je kámoš majitele disco, z které jsem odjeli, a že není košér aby nás jejich autobus odvezl na další disco. Ale kdo to mohl tušit? No nic, to byla první bota, kterou jsem ten večer provedla... vlastně druhá, protože v tom klubu předtím se nedalo dýchat a já odešla na chvíli ven, což jsem dostala vynadáno, že nedostatečně bavim turisty a místo toho jsem venku. No takže druhý kiks byl s řidičem, ale i přesto jsme šli do Statusu, kde bylo mrtvo, ale nám to nevadilo a společně se Satirisem (anoooo) jsme kalili místní Sambuku (nechutný) a mojito. Zjistila jsem, že tu žije už od mala, že přítelkyni nemá, protože jí nepotřebuje (jooo každý týden můžu mít novou, na co přítelkyně, a má pravdu ten chlapec, to rozhodně). V půl šesté ráno nás přijel vyzvednout Sisi, že je čas jít, no a nějak jsme si prostě nerozuměli, protože nám se jít nechtělo a jeho to už tak rozpálilo, že mi řekl, že jsem nezodpovědná, a že mě vlastně strašně nesnáší a že jsem falešná.

Ok. V půl sedmé jsem šla spát s tím, že mi každou hodinu pípal mobil s esemeskou, jak moc jsem špatný a falešný člověk.

Tak jsem se s ním celou sobotu nebavila, on mi pořád psal, na facebooku, na mobil, vrhal na mě nenávistné pohledy. Vyvrcholilo to tím, že napsal, že už nejsme přátelé ať nepočítám s tím, že je animace nějaká sranda, že od zítřka se bude chovat jako můj velký šéf a zařídí, aby se ta práce pro mě stala peklem. Něco v tom smyslu. Neumí anglicky perfektně a když se rozčílí mluví spíš arabsko anglicky. Tak jsem to vzala vážně a druhý den jsem ho totálně ignorovala a chovala se více než profesionálně. To ho ovšem vytočilo ještě víc. Proč se jako nesnažím být kámoš? Takže asi po 36 hodinách nebavení se za mnou přišel, že ho nebaví se nebavit a že mu chybím a že se chce kámošit. A tím skončila naše hádka, kdy mě málem vyhodil, vynadal mi že jsem mu řekla, že pojedu domů, když ho moje přítomnost tak irituje, napsal mi sto zpráv, přičemž jsem mu odpověděla na jednu, že nesouhlasím s tím co píše, omluvil se mi, řekl, že se chce kámošit a že vše bere zpět. Takže tak. Trochu zamotaný? Inu, ono to bylo celé tak trochu zamotané, že ani já sama jsem se v tom nedokázala orientovat.

V ten termín tu byla skvělá parta z Ruska. Nejsem typ člověka, který by bral lidi podle toho odkuď jsou, ale po měsíci tady jsem začínala mít averzi na všechny z Ruska. Opilí od rána, děti rozmazlené, nevychované, všichni hlasití a sprostí. Ale tahle parta? Ta byla fakt skvělá. Byli to tři kluci a jedna holčina okolo dvaceti pěti, byli z Petrohradu a byli pro každou srandu. Zapojovali se, bavili se, snažili se mluvit anglicky, i když jim to moc nešlo (ale snaha se cení o to víc), všechno s námi podnikali. Udělali jsme společně výšlap na místní kopec na západ slunce (ten samý den, co jsme se nebavila se Sisim, mimochodem to mi taky vyčetl, že jsem ho nevzala sebou). Šli jsme celá parta ještě s Čechama kozí stezkou, a i když někteří v půlce odpadli, nakonec jsme společnou podporou dostali na rchol všechny a užili si neskutečný pohled na půlku Rhodosu a západ slunce. Tyhle chvíle, ty fakt stojí za to žít.

Cestou nazpátek už jsme šli potmě a něco mě kouslo. Myslela jsem si, že to byl komár, tak jsem to neřešila, ale po třech dnech mi začalo z nohy něco černého trčet. Když jsem půl hodiny se snažila pinzetou to vyndat, vytáhla jsem čtyřcentimetrový černý trn. Nechutný. Nic mě teda nekouslo, jen sem si zabodla něco do nohy. Hnisá to doteď, doufám, že to není třeba hadí zub. Ne kecám, byl to trn.

Asi před třemi týdny tu byl jeden kluk v mém věku, byl super, pokecali jsme a byla jsem ráda, že tu mám nějakého vrstevníka. Když odjížděl, řekl mi, že stejně zapomenu, že přijede někdo jiný, a nemá cenu si nalhávat, že si ho budu pamatovat. Víte, není to pravda. Každý týden jsou tu stovky a stovky turistů, někteří přijedou a odjedou bez sebemenších emocí. Ale vždycky se tu najde někdo, kdo pro mě ten týden znamená rodinu, nejlepší kamarády a domov. A vím jistě, že na ně nikdy nezapomenu. Ať už teď mluvím o dětech, které si se mnou hráli od rána do večera a po nocích jsme popíjeli drinky s jejich rodiči, nebo právě party kamarádů, které mě zvou do svého rodného města. Možná že se neuvidím se všema. Možná, že všechny ty návštěvy neproběhnou. Ale to neznamená, že někdy zapomenu. To platí i pro Ruskou partičku, Italskou, Německou.... jsem zvaná do Milána, Berlína, Petrohradu... a já pojedu. Fakt.

A když jsem u těch milých cizinců.... jedna Italka se velice zajímala, zdali máme v Československu moře. Tak jsem jí řekla, že ano, jmenuje se Mácháč a patří k Severnímu oceánu.

Když odjela tedy tahle ruská partička, bylo mi tak nějak smutno, že jsem zas sama. Ten samý den přijeli noví turisti a mě čekal zatím ten nejlepší týden tady. Tak například, byla jsem pozvaná do rybí restaurace na hostinu za 200 euro. V životě jsem neviděla tolik druhů ryb a mořských plodů a všechno to bylo pro nás. Měla jsem lososa a kalamáry a chobotnici, a saláty, a oni měli mušle (ty už já po poslední zkušenosti, nemůžu ani cítit).

V den volna jsem jeli do Rhodosu nakupovat a koupat se. Tři na jednom skůtru. Plus hromada tašek.

Červenou na semaforu tu nikdo neřeší, a když je fronta, vjede se na chodník a objede se křižovatka po chodníku. Jednosměrky? Hahahah. Zákaz odbočení? Hahaha. Já už jsem zvyklá, ale kamarádka z toho byla fascinovaná. Jediný pokyn byl drž se a užívej si. A celý den jsme si parádně užili!

Ten večer jsme jeli na soukromou techno párty na pláž, která se konala v jeskyni a před jeskyní mezi mořem a skálou byl tanenčí parket, bar byl postaven právě v jeskyni a sedělo se na rýzným výstupcích na dekách a polštářích, ve větru kromě techna hráli zvonkohry a z pláže byly slyšet vlny. Atmosféra nepopsatelná. A ono ostatně celý večer byl nepopsatelný...

Holky s kterými jsem tam jela, měli hlaidnku už když nastupovali do taxíka k Andreasovi, a který z toho byl chudák vykolejený, když na něj celou cestu volali: „Alechandro vyfoť nás.“. Marně se jim snažil vysvětlit, že řídí, a že to není úplně možné. Taky se snažil vysvětlit, že okýnka jsou zablokovaná z toho důvodu, že běží klimatizace, na to mu holky řekli, že teda vystupujou, což ho tady trochu vyděsilo, protože jsme zrovna jeli sto dvacet po hlavní. No ani se nedivím, že na cestu zpět pro nás poslal kolegu. A myslím, že kolega ho bude proklínat celý život. Protože jestli tam jeli holky v náladě, tak nazpátek už jsme se vraceli všechny trošku omámené. Některé z nás víc, některé méně.... některé si to třeba vůbec nepamatují. Ani to, že jedna z nich zapomněla nohu venku, když nastupovala do taxíku a usla hned jak dosedla, s tím že ta noha nešla dovnitř prostě dát. Když jsme ji probudili (holčinu i nohu), dostala blicí pytlík, ve kterém nakonec taky usla, a chudák taxikář ji musel tahat až na hotelovou recepci, kde řekla, že bydlí v pokoji osm osm osm (Náš hotel má pokoje 1-350). Takže povedená párty!

Druhý den byla naplánovaná oslava narozek. Ve statusu. Vytáhla jsem svou záložní rodinu v počtu 30 lidí a v tuhle chvíli to pro mě byla jednoznačně nejlepší narozeninová oslava. Trochu mě zklamalo, že holky z hotelu, které jsem zvala deset dní předem nedorazily ani jedna, a ze sedmi mi popřáli dvě, ale dozvěděla jsem se, že mě nemají rádi kvůli toho, že jsem animátor, tak asi nemá cenu to řešit.

Každopádně zpět k oslavě! Původní plán přinést drink o půlnoci nevyšel, jsem přeci v Řecku, tam mají času dost. Ale i přes zpoždění to bylo mega překvápko. V půl jedné se od Dj boxu ozval narozeninový song, a z baru ke mně šel zpívající Satiris s pětilitrovým kýblem drinku a za ním Andreas (další barman) s dortem: „Happy birthday Klara“. To vše jsem dostala jako dárek od baru. Plus pozor pozor, první blahopřející byl Satiris, který mi dal hudlana na pusu (od té doby jsem asi na deset minut oněměla a jen jsem se usmívala jak blbec). Objal mě, a držel okolo pasu, když jsme dělali společnou fotku. A za celý večer jsem dostala ještě dalších x pus od něj (k pokračování se dostanu později).

Když jsem dostala hromadu gratulací, rozkrájela jsme dorta (bohužel na všechny nevyšel, ale i když jsem měla jednu lžící, byl výborný), společně jsme se pustili do kýble (o můj bože, druhý den jsem měla v krvi ještě minimálně tři promile) a šli jsme tancovat. První na parket, pak na bar, atmosféra prostě taky neskutečná. Nějak k ránu (kolik bylo?) jsme se s posledními přežívšími vraceli do hotelu (na rozloučenou mi Satiris řekl, že se na mě těší zítra, nebo mi to taky možná neřekl, vzpomínky jsou rozmazané), vloupali se do jiného hotelu s tím, že jsme děsně nenápadně předstíral, jako že tam patříme, ale byli jsme sami tak vyděšení, že jsme radši utekli, a pak se šli koupat do moře, a plný moře bylo svítícího planktonu.

Ráno jsem byla pořád happy, a celý den šel tak skvěle, že jsme večer šli zase do Statusu, a Satiros se vrátil ke svému postoji ke mně, jako před narozeninama. Hm. Možná je to tím, že jsem mu strašně moc vtipně místo kalispéra (dobrý večer) řekla kalisperma. Ale já to řekla potichu, třeba to neslyšel... Stejně dal mi pusu a dal a dal dal a všichni to viděli a už to nevrátí zpět!

Včera nastal den pláče, když mi moje náhradní rodina odjela. Poprvé jsem brečela, když odjížděl autobus. Ten týden byl prostě skvělý....

V těchto dnech je běžná teplota ve stínu 36 stupňů. Už mi ani není vedro, dokonce jsem si i přestala stěžovat na to, že nemám v pokoji klimatizaci, ale jen ventilátor, který velice efektivně čeří zatuchlý vzduch v pokoji ze zabedněným oknem. Už se nepozastavuji nad tím, že den ode dne se strop v koupelně propadá víc a víc, a jediné, co ho ještě drží nad zemí jsou dveře, které je tím pádem nemožné zavřít. Problém s neexistujícím záchodovým prkýnkem řeším střídáním pohodlí na veřejném záchodku avšak s absencí soukromí a s nepohodlím mého záchodku s výhodou soukromí.

Minulý týden se mi podařilo odbednit okno. Byla to chyba. Něco mi skočilo do pokoje a v koutě to tři dny vydávalo divné zvuky. Bojovala jsem s myšlenkou najít to a dát to ven, jenže strach z toho, co to může být mi to nedovolil. Teď už mi pokoj necvrká, tak předpokládám, že to umřelo. Nebo mi to ve spánku vlezlo do pusy a snědla jsem to.

Dnes jsem byla na wakeboardu. Všem jsem tvrdila, že to umím. Ani jsem se nepostavila a ztratila jsem piercing. A taky mě něco kouslo do zadku. Asi želva.

Dnes a zítra má přijet čtyřicet a čtyřicet lidí... jsme zvědavá, co mě čeká. Mimochodem Mini club? Myslela jsem, že už to nemůže být horší, ale nějaké tvořivé dítě přilepilo připínáčky na zeď a asi zkoušelo dělat fakíra s napichováním na ně. Karty jsou ukousané (dítě se satanem v těle?). Jako vážně. Prostě jsou vykousaný. Asi tu někomu to jídlo fakt nechutná....