Pomsta mafiána aka Blondýna Nektarinková

Víte, člověk se učí. 

Pořád a pořád. 

A nejlíp tím, že si nabije čumák. 

To je věc známá. 

Někteří z vás vědí, že jsem měla strach, že mě nechá jeden z mafiánů přejet skútrem tak, aby to vypadalo jako nehoda. 

Proč? 

Inu, já bych se mu ani nedivila. Řekněme, že mafián má pod sebou hotel s pěti sty turisty. A hotel potřeboval animátory. Tak si je sehnal. Jenže já hloupá a naivní jsem místo toho, abych s prominutím držela hubu a krok, tvrdila, že znám jednu úžasnou animátorku, která se pro práci perfektně hodí. 

A on mi věřil. 

A já zas věřila jí, že přijede. 

Takže on zrušil ty animátorky, co si dohodl a společně jsme věřili, že přijede ta moje kamarádka. Hahahahaha. 

Já se mu fakt nedivím, že byl naštvanej, když mu Sisi v den jejího potencionálního příjezdu řekl, že nepřijede. 

Fakt se nedivím, že už se mnou není kamarád, když byl čtrnáct dní v plném hotelu sám, než někoho našel. 

Fakt se mu ani nedivím, že o mě, jako pomstu, začal všem v našem městečku tvrdit, že spím zas s jiným mafiánem, který má sto padesát kilo a jmenuje se Nektarius a tím mi zajistil, že se se mnou nebaví nikdo, protože se všichni Nektarinky bojej. 

Nedivím se. 

Spíš se divím, že mě fakt nenechal přejet. A jsem poučená. 

A taky pobavená představou, že fakt někdo věří, že s Nektarinkou.

Ještě předtím, než si mě místní spojili s Nektarinkou, tak si představte, že jsem zase o kus postoupila v komunikaci se Satirisem (a tím sem taky asi skončila). Když jsme si podávali ruce, držel mě asi deset sekund a hluboce se mi díval do očí. Trochu jsem se bála, jestli třeba nemám něco na obličeji, nebo rozmazaný oko, ale pak jsem to kontrolovala na záchodě a pohodě, takže fakt koukal do očí.

Mimochodem moje rande s kuchařem, které dopadlo, tak jak dopadlo, tedy vožralá blondýna, zanechalo v kuchaři asi pocit křivdy, protože hned druhý den pozval jednu z našich barmanek a líbal se s ní na diskotéce. Myslím, že je spojovalo to, že ani jeden neuměl anglicky. Tak si povídali jinak. Taky bych to chtěla uplatnit třeba se Satirisem, tenhle druh komunikace, ale s naší rychlostí se možná za měsíc zeptám, jak se má.

Účastníci zájezdu, ať už ten film máte nebo nemáte rádi, jsou pravdiví. Každý turnus jiní lidé, ale tak moc stejní. Vždycky se tu najde typická rodinka s igelitkama od vietnamců, stěžující si na klimatizaci, která chladí moc, nebo málo, na moře, které je moc klidné, nebo moc divoké, na bazén, který je buď prázdný nebo plný lidí. 

Pak jsou tu páry, které jsou poprvé na dovolené a jsou z toho strašně vyplesklý. Kluk se spálí první den, a celý týden chodí v bílém tričku, holčina si koupi falešný conversky a jedou domu s tím, že si jich všimnu až u odjezdu a ptám se, kde vlastně celý týden byli. 

Další kategorie, lidi po rozvodu. Za ten měsíc jsem si vyslechla už tolik příběhů o rozvodů že bych se mohla stát rozvodovým právníkem, protože paragrafy znám už nazpaměť. 

Pak jsou tu lidé s nemocí. To jsou smutné příběhy na stranu jednu, na stranu druhou inspirací, že člověk se opravdu nesmí vzdávat a bojovat. 

Za ten měsíc jsem poznala lidi, co se pokusili spáchat sebevraždu, oběti domácího násilí, lidi s rakovinou, lidi přeoperované z mužů na ženy a naopak, homosexuální páry, násilnické páry, páry na líbánkách, páry, které jeli na dovolenou s vidinou, že zachrání manželství a přišli na to, že už zachránit nejde. Vegetariány, vegany, masožravce, lovce, myslivce, celebrity, sportovce, právníky, architekty,.... ti všichni si přijeli odpočinout, aby nabrali sílu do boje, který je čeká zpět až se vrátí. 

Mě se moc líbí na této práci poznávat nové lidi. Miluju to. Jenže spoustu lidí mi povídá své příběhy a vyžaduje odpověď na otázky, na které já prostě nevím co říct. A z toho je mi smutno.

Ze začátku byly články více vtipné, teď se schyluji k jisté patetičnosti, ale doufám, že mi čtenáři odpustí. Tahle práce u moře, tak ta rozhodně není, co se týče financí ohodnocena nějak skvěle. Dokonce ani dobře. Ale je to moje rozhodnutí tu být. Nikdo mě nenutil, nikdo mi neřekl ať to dělám. Sama jsem se rozhodla. A tak to má být s každou prací, kterou člověk dělá Ať ji dělá protože chce, nebo kvůli penězům, mě je to jedno, ale pokud chce svou práci dělat dobře, nemělo by to na něm být vidět. Jestli je něco, co nesnáším, tak je to sebelítost. A sebelítost je druhé jméno děvčat servírek. Každý den mi zákazníci říkají, jak jsou ty holky chudáci, že mají tak málo peněz a tolik práce. Jako prosím? Stěžovat si zákazníkům, že je výplata malá? A co si tím chtějí dokázat? S každým dalším člověkem, který mi řekne, jaký jsou chudinky se mi v kapse zatínaj pěsti. 

Je to jejich volba. Nemusí tu být.

Jinak jsme byli na beach party a byla naprosto úžasná a perfektní! 

Musím říct, že mít sluneční brýle na motorce v Řecku není jen otázkou stylu, nýbrž ochrany. Představte si, že mi včera do voka narazilo saranče. Kromě toho, že jsem začala ječet a vrtět s celou motorkou, a Sisi dostal kvůli mně málem infarkt, zbyla mi po srážce na skle nožička. Sarančí nožička. Nechutné.

Taky jsme se byli potápět a lovit mušle. Bylo to bezva až do tý doby, co jsem je položila v pokoji na stůl, šla na večerní program, a když jsem se po několika hodinách vrátila, mušle byly na druhé straně pokoje a z nich už čouhala jen uschlá klepítka krabů.