Rozloučení
s Martinem proběhlo bez sebemenších emocí. Možná jen smíření
s faktem, že i kdybychom chtěli zůstat v kontaktu, nevím zcela
jistě, jestli v Afgánistánu funguje facebook, natož třeba pošta
a pošťáci. Takže jsme si řekli ahoj, dostala jsem sprda, protože
mi dal pusu před turistama a to se nesmí, zamávala jsem a sbohem
vojáčku, drž se!
O
našem dni volna jsme jeli na Prasonisi, kde se střetává
středozemní moře s Egejským. Výlet super, řídila jsem celou
cestu, a pro jistotu jsem si s sebou nevzala řidičák, protože
nejen že bych měla asi -50 bodů za jízdu v protisměru, za
překročení povolené rychlosti, za jízdu na červenou, za sprosté
nadávání ostatním účastníkům silničního provozu (v tomhle
ohledu je moje řečtina excelentní), ale asi by mi ho taky vzali.
Tak radši dělám, že ho nemám.
Když
jsme dojeli na místo, pohádali jsme se se Sisim, které moře je
které a vsadili se o dvacet euro. Vyhrála jsem samozřejmě. Peníze
mi nedal samozřejmě. Ale to bylo jen ze srandy.... každopádně
náš spor dostal dost velký význam, když do něj zapojil
animátory z hotelů okolo nás, barmany, číšníky a všechny,
kteří byli ochotni poslouchat naše argumenty. Takže když jsme se
večer vrátili z výletu a šli na drink, hádala se celá hospoda.
Ráda bych podotkla, že já měla samozřejmě pravdu.
Což
mi připomíná úsměvnou historku z diskotéky, kdy jedna slečna z
Česka šla za místním Italským DJem a strašně ho prosila:
„Please, do you know pomáda? Can you play pomáda? No?“ se
smutným výrazem se vrátila, že ten idiot neví, co to je Pomáda,
ale nevzdala to a pokusila se v druhém kole na něj vytasit: „ Do
you know Trrrrrravolta? Joooohn Trrrravolta?“. Každopádně on
nevěděl. Nebo spíš dělal, že neví.
Byli
jsme na větší párty ve Faliraki a vytáhli jsme s sebou rodinu
Čechů. Brácha, dvě sestry, mamka. Brácha šel na dízu v
kostičkované košili (bože proč?), jedna sestra se strašně
vopila a pořád se fotila, jako že pije drink, jako že tancuje,
jako že flirtuje, jako že se hrozně baví, jako že je děsně
vožralá, jako že je děsně střízlivá..... další sestra byla
spirituálně založena a cítila nějaké „vlny“, takže se šla
projít. Dobrá párty, což. Mamce bylo k šedesáti a bolely ji
uši. Ale já jsme si to užila.
Pamatujete
si, jak jsem ztratila klíče a dveře mi nejdou zavřít? Místní
opravář mi pořád říká zítra, zítra, tak už jsem to vyřešila
tak, že tam mám provázek, aby se mi dveře pořád neotevíraly,
protože.... jeden den foukal hrozně vítr.
Taky jsem se zmínila o
tom, že mi nejdou zavřít dveře do koupelny, protože by se
propadl strop. No takže prostě sedím si na záchodě, pařím hry
na mobilu, užívám si svoji chvilku,když v tom zafouká vítr a
rozletěly se dveře do pokoje a celý hotel viděl Blondýnu s očima
na vrch hlavy, jak se snaží co nejrychleji dostat ze záchodu ke
dveřím. Nejvíc mě na tom štve, že jsem fakt měla nahráno
dobře v tý hře a kvůli debilním dveřím sem prohrála.
Nenaštvalo by vás to?
Už
několik let jsem zvyklá dělat dětem chůvu, mámu, tátu, babičku,
dědečka, ručník, kapesník,.... to k práci s dětmi prostě
patří. Ale přeci jen mi dětské nudle stále připadají
nechutné. Včera jsme na minidisco tancovali v kruhu za ruce, když
v tom si jedna malá holčička vedle mě otřela holuba jak špagetu
do ruky, a tou se zas hezky chytla ruky mojí. Když jsme se pak
pustili a já ustoupila o půl metru, ta nudle mezi náma furt
visela. A co jsem měla dělat? Letadlo. Není čas zaobírat se
nudlí, když vám dvacet dětí čeká na letadlo. Takže jsem
dělala unudlenýho boeinga.
A
ještě jedna věc, než se zase rozloučím. Donesly se ke mně
zvěsti, že se začínáte opět ztrácet ve jménech. Tak abych
uvedla vše na pravou míru.... Můj kolega je Sisi. Moje láska z
baru je Satiris. Týpek z kuchyně, kterého jsem zase láska já, se
jmenuje Dimitris. Zahradník a místní playboy se jmenuje Mirri.
Letní láska Martin. Kamarád z loňska Kostas. Kamarád Satrise
Andreas. Dj Piero. Barman Stylios. Recepční Jorvos. Pokračování
příště.
