Znáte
biblický příběh, ve kterém při stavbě Babylonské věže
dostali lidé Boží trest a každý mluvil jinak? Tak je to pěkně
trapnej trest. Z praktického hlediska (stává se ze mě odborník
na stavby z písku), je úplně jedno jakým jazykem mluvíte. Když
chcete někomu říct, že jeho kopání díry je kontraproduktivní,
jednoduše ho praštíte lopatičkou. Chcete-li docílit
efektivnějších základů, nechte dělníky, ať jim to spadne a
oni přijdou sami na to, že takhle to asi nejde. A můžou mluvit
rusky, německy, bulharsky, nebo jen vydávat podivné zvuky (ta
holčička, která vypadá jen zvuky mě dost děsí).
Měli
jsme první minidisko. Je to bžudna. Jak pro děti tak pro diváky.
Příště si musím vzít sportovní podprsenku...
Každý
den musím od rána poslouchat od servírek, jak jsou unavené, jak
je ta práce těžká a jak já si jenom užívám (mají štěstí,
že jsem neměla po ruce lopatičku, jinak bych se neudržela).
Pozitivní na tom je, že vím, jaké je to být na jejich pozici.
Teda.... oni jsou v hotelu, kde je max 300 hostů, teď je jich tu
tak 100. Já byla v hotelu s 1300 hosty. Oni celý den kecaj,
skleničky nosí po jedné a v klidu se můžou během šichty napít.
My v loni? Byl to maratón a pít jsme museli potají, aby nikdo
neviděl, že máme pauzu. Takže ať mi tady nikdo nemele o těžký
práci.
A
další věc je, že Tunisan (který je trochu Ital, trochu Francouz,
měl německou manželku a teď žije v Itálii) je animátor tělem
i duší. Jo, možná má ty samé vtípky, ale lidi ho žerou a baví
je to. Je mi jasnéé, že poslouchat celou sezónu to samé, může
být pro holky za barem nudné, ale naše pozice je bavit lidi. A
smát se. A být vtipní a veselí. To znamená, některé vtípky
prostě opakovat, protože to lidi baví. Jsme tu kvůli lidem, ne
kvůli zaměstnancům.
Našla
jsem si objev! (mimochodem teď sedím na recepci a jeden Německý
turista tu hrozně chrápe, nemůžu se vůbec soustředit na psaní).
Pracuje na diskotéce ve městě. Tunisan mi slíbil, že mi zjistí
jeho jméno a stav (svobodný/dvě milenky/tři děti) a já mu na
oplátku seženu info o animátorce z druhého hotelu. Já jsem to
zajistila. On jeho jméno samozřejmě zapomněl. Technicky mu opět
říkáme Tsatsiky.
Moc mě
baví povídat si s turisty. Člověk se dozví tolik příběhů....
měli jsme tu třeba mladý pár z Česka, bylo jim okolo dvaceti.
Kluk viděl poprvé moře a slečna byla čerstvě po rozvodu (ano!).
Našetřili si a jeli spolu k moři, protože jinak makaj jak divý.
Slečna má nemocnou mamku, která jí veme 99% výplaty a ještě na
ní křičí, že má málo.
Oba u odjezdu brečeli.
Nechtěli se vrátit zpět do reality...
Pak tu jezdí hrozně moc staříků,
kteří už procestovali celý svět a vrací do Řecka, protože je
jim nejmilejší. Jsou skvělý, ráda poslouchám jejich příběhy z cest.
A pak tu máme mladé páry okolo třicítky, zatím
bezdětné. Pánům začíná růst pivní pupek a dámy si začínají
uvědomovat, že už jim není dvacet, avšak mají pocit, že čím
niternější plavečky budou mít tím víc omládnout. Ty se berou
tak vážně! Večerní soutěže sabotují, že prý je to trapné,
ale pak se tváří lítostivě, když vidí, že celý hotel se baví
a oni ne.
Večer
jdeme zase do města, třeba se odholdám říct mému vyvolenému
Tsatsiky ahoooj. A teď do moře, mějte se, zdraví Blodýna.
Žádné komentáře:
Okomentovat